korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie



ROZVÍJENÍ KRISTOVSTVÍ


Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však členům domácnosti víry. – Galatským 6:10


Přibližování se charakteru našeho Pána Ježíše Krista je první povinností každého posvěceného Božího dítěte. „K tomu jste přece byli povoláni“, jak apoštol sděluje, nejenom abychom dělali něco pro někoho jiného, ale především abychom rozvíjeli svůj vlastní individuální charakter – bojovali dobrý boj, chopili se života věčného, získali požehnání, ke kterým nás Bůh pozval. Nic, co snad můžeme udělat pro ostatní, by nemělo být považováno za vhodnou náhražku práce, kterou nám On uložil, abychom dělali pro sebe individuálně.


Mnoho dobrých lidí zjevně chybuje právě zde. Vidíme, jak velké instituce různých denominací připravují světové obrácení a zábavní představení, ale zároveň žalostně zanedbávají péči o vlastní růst v milosti a poznání Božího Slova. To vše je v rozporu s učením Bible. Co může Boží lid udělat pro svět má být pouze sekundárním, tím, co nabídne příležitost. Jejich hlavní práce má patřit jim samým. Tuto myšlenku je třeba si dobře zapamatovat. Jinak by to s námi mohlo být, jak svatý Pavel zdůrazňuje – že zatímco kážeme ostatním, sami budeme vyřazeni – 1. Korintským 9:27.


Ale zatímco rozvíjíme sami sebe, přičemž jsme ujišťováni Písmem, že ve vhodný čas budeme sklízet plody našeho úsilí, pokud nepolevíme, je tu nicméně něco, co můžeme udělat mimo nás. Máme-li příležitost, můžeme činit dobro komukoli, každému. Možnosti jsou pestré. Při výběru toho, co budeme dělat, bychom však neměli zapomínat na apoštolův příkaz: „Dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však členům domácnosti víry.“


Podle našeho chápání, domácnost víry tvoří ti, kteří mají „víru jednou provždy svěřenou svatým“ (Judův 3). Přijmout tuto víru znamená mnohem více, než říci: „Dobrý Mistře, co dobrého mám dělat?“ To znamená, že ten, kdo má víru, jak ji stanovuje Slovo Boží, podnikne kroky, které Mistr označil jako nezbytné pro členství v domácnosti. Proto je mnoho lidí, kteří nevstoupili do Pánovy domácnosti vůbec. Mistr neřekl: „Pokud si přejete být počítáni mezi mé učedníky, můžete udělat tohle, nebo, chcete-li, můžete udělat to a to.“ Naopak, řekl: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a NÁSLEDUJE MNE.“ – Matouš 16:24


Když hovořil o domácnosti víry, svatý Pavel prohlásil: „Je JEDNA NADĚJE, k níž jsme byli povoláni.“ (Efezským 4:4) Pozvání dané církvi Věku evangelia bylo jen jedno pozvání, a ti, kteří jej přijali, jsou prohlášeni za královské kněžstvo, svatý národ, lid náležející Bohu (1. Petrův 2:9). Z jiných veršů Písma se však dozvídáme, že mezi těmi, kteří přijmou pozvání a posvětí se Bohu, existují dvě třídy, Malé stádce a Velký zástup, protiobrazní kněží a Levité. Jedna třída věrně plní svůj slib posvěcení. Druhá třída do určité míry ztrácí svou první lásku. I když se nestanou nepřáteli Boha, žijí lhostejný život. Nejsou vítězové. Přestože slouží mnoha způsoby, a přestože jsou celý život dobří lidé, nedostanou se na úroveň potřebnou pro přijetí do kněžské třídy. Proto je nečeká bohatý vstup do Mesiášova království, ale musí „vyprat svá roucha a vybílit je v krvi Beránkově“; neboť do určité míry byli pošetilí (Zjevení 7:9–11). Tvoří protiobraznou levitskou třídu, která bude v budoucnu vykonávat službu společně s královským kněžstvem.


KDO TVOŘÍ DOMÁCNOST VÍRY?


Pánovi lidé musí pochopit, že při hledání příležitostí služby mají upřednostňovat domácnost víry před světem lidstva. Veškerý čas, který nepotřebujeme pro sebe, by měl být využit pro členy domácnosti víry. Pokud by se někdo ptal: „Proč byste neměli dát všechen svůj čas těm, kdo nejsou v této domácnosti? Proč byste nemohli pomáhat v chudinských čtvrtích, apod.?“ odpovíme, že ti, kdo jsou zapojeni do takového díla, jsou třídou, která nerozumí Božímu Plánu. Nepřeme se však s nimi, protože sympatizujeme se vším, co pozvedává lidskost. Ale na prvním místě by mělo být naše osobní pozvednutí a na dalším by měla být naše práce pro domácnost víry. Důvodem, proč by mělo být dodržováno toto pořadí, je, že Bůh sám se nyní zabývá pouze domácností.


Ti, kteří dělají práci v chudinských čtvrtích, atd., se domnívají, že se Bůh zabývá lidstvem obecně, a že nyní má svět jedinou příležitost získat věčný život. Z důvodu chybného chápání, že lidstvu hrozí věčná muka, mají příslušníci této třídy pocit, že dělají dobře, když zanedbávají sami sebe a všechno ostatní, aby vykonávali práci mezi degradovanými. Pokud by znali Boží plány, které Bible popisuje, věděli by, že Pán se nyní nezabývá světem, ale pouze domácností víry.


Toto prohlášení je v souladu s Ježíšovými slovy, který se modlil ne za svět, ale za ty, které mu poslal Otec (Jan 17:20, 21). Přijal ty, kteří přišli ze třídy hříšníků – ty, kteří měli uši k slyšení jeho poselství. Každý, kdo tuto zprávu přijal, byl považován za člena domácnosti víry. Takovým náš Pán sloužil především, a zanedbával přitom dokonce i své vlastní světské zájmy. Můžeme si být nicméně jisti, že nikdy nezanedbal své vlastní duchovní potřeby, neboť rozvoj sebe sama jako Nového stvoření byl jeho první povinností – tak jako je i naším prvním ohledem – 2. Petrův 1:4–11; 3:18.


V nejpřísnějším smyslu slova, domácnost víry je Boží rodina, těch, kdo nabídli své životy Bohu v oběť a byli jím přijati a zplozeni z Ducha svatého. Tito všichni patří do Boží rodiny. Někteří z nich činí dobré pokroky, rostou do síly, výšky a šířky; jiní jsou pouze „nemluvňaty v Kristu“. Měli bychom však rozlišovat mezi Boží rodinou a domácností víry. Domácnost víry se zdá být širší pojem, který zahrnuje ty, kteří se přibližují „víře jednou provždy svěřené svatým“ a snaží se jí dosáhnout; jsou potenciální členové Boží rodiny, jejichž víra a horlivost nakonec tak zesílí, že budou poskytovat rozumnou službu a dávat své životy Bohu jako „svatou a příjemnou“ oběť“ – Římanům 12:1.


Jako správný směr rozvoje charakteru do Kristovy podoby vidíme toto: Za prvé, musíme upevňovat své povolání a vyvolení tím, že budeme kultivovat všechny druhy ovoce a ctnosti Ducha svatého. Následně se musíme udržovat v pohotovosti, abychom si povšimli a s radostí využili všech příležitostí ke službě Bohu, které se v jeho prozřetelnosti pro nás otevírají. Tyto máme použít především ve prospěch potřeb domácnosti víry a teprve poté ve prospěch kohokoli a každého, kdo může potřebovat pomoc. Pomáhání lidem v nouzi však neznamená, že bychom jim měli dávat luxusní věci, nebo je zaopatřit na zbytek jejich života, ale že bychom jim měli dát dost, abychom jim pomohli překonat potíže – kabát, klobouk, šaty – cokoliv, bez čeho se obejdeme a oni by mohli potřebovat. Také pokud vidíme někoho, kdo je zřejmě ve stavu, kdy se jeho oči otevírají Pravdě Božího Slova, můžeme to považovat za dobrou příležitost, abychom mu pomohli. Abychom pomohli takové osobě, můžeme tímto způsobem věnovat čas a zanedbávat své světské zájmy. Ale za žádných okolností bychom neměli zanedbávat svůj vlastní duchovní růst.


„HORLIVĚ USILUJ, ABY SES PŘED BOHA POSTAVIL JAKO ČLOVĚK OSVĚDČENÝ“


Abychom rostli v ovoci a ctnostech Ducha svatého, je nutné studovat Slovo Boží. Navíc, protože máme poklad nové mysli v hliněné nádobě, které od přírody prosakují, je nutné, abychom studovali nepřetržitě. Žádného skutečného křesťana by proto ani na okamžik nenapadlo, že by Slovo přestal studovat, ať už přímým čtením Bible nebo čtením „Studií Písma“, které Slovo Boží používají ve formě speciálně upravené pro tématické studium. Určité množství duchovního občerstvení také přichází s ranním chvalozpěvem, textem Many a „Slibem“. Toto občerstvení doporučujeme užívat každé ráno před snídaní – pokud je to možné, společně jako rodina, není-li to možné, pak individuálně. Několik minut strávených přemýšlením o nebeských záležitostech, vzdáváním díků Bohu a zpíváním chvalozpěvů bude duchovně velice přínosných. Pánovi lidé by měli nějakým způsobem zůstávat v neustálém kontaktu s jeho Slovem, jinak život Nového stvoření bude uvadat.


Je ještě jiný typ studia, které se zdá být přehlíženo, a to dokonce i těmi, kdo věrně studují jeho Slovo. Studium, na které nyní odkazujeme, by mělo probíhat od okamžiku, kdy se ráno probudíme, až do chvíle, kdy v noci usneme. Měli bychom neustále studovat aplikování toho, co již víme o Bohu, Bibli, jeho vůli, plnění své vlastní povinnosti vůči ostatním i vůči sobě, dodržování Zlatého pravidla, atd. Jinými slovy, každý křesťan by měl každý den, každou hodinu, nepřetržitě, stále více studovat, jak odložit hněv, zlobu, nenávist, závist, svár, pomluvu, a všechny další činy hříšného těla a protivníka, a se stejnou vytrvalostí by měl pilně studovat, jak zavést ctnosti Ducha svatého – pokoru, vlídnost, trpělivost, bratrskou laskavost, lásku.


Vše z Bible, vše, co jsme se naučili při jejím dodržování, všechny lekce, které nám uštědřuje Boží prozřetelnost, a všechny výhody, které máme z bratrského společenství – to vše jsou pouhé přípravy na velké studium života – jak nejlépe vykonávat Boží vůli ve svém myšlení, slovech i skutcích. Klademe důraz na tento druh studia z toho důvodu, neboť vnímáme, že mnoho Pánových lidí této záležitosti nerozumí. Zdá se, že si myslí, že jejich duchovnost závisí na počtu hodin, které věnují studiu Bible. Takto ale pochopí jen zlomek Pravdy. Velké požehnání přichází z našeho úsilí uplatňovat zásady, které jsme se již z Bible naučili. Toto studium vyžaduje, ne, že bychom měli mít Bibli stále v ruce, ale že bychom měli neustále pamatovat na věci, které jsme se dozvěděli z Božího slova, abychom je prakticky uplatňovali v záležitostech života, našich myšlenkách, slovech a skutcích vůči Bohu, vůči našim bližním, vůči sobě.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz