korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie



ODPOUŠTĚT A ZÍSKAT ODPUŠTĚNÍ


„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec“ – Matouš 6:14


„Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ (Matouš 17:21). Otázka sv. Petra Ježíšovi je tou, kterou si během křesťanského běhu čas od času kladou mnozí z nás. Když jsme uráženi nebo pronásledováni a přitom sami jsme daleko od dokonalosti a často ve společnosti těch, kteří jsou sobečtí, kritičtí a bezohlední k právům ostatních, je pro nás přirozená otázka: „Jak dlouho bych měl odpouštět toto chování?“ Nebo dokonce: „Měl bych odpouštět všem?“


Ježíšova odpověď Petrovi zcela vysvětluje, jaká by měla být naše správná reakce vůči těm, kteří s námi jednají nespravedlivě: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (v. 22.) V lidské mysli je něco, co přirozeně oceňuje spravedlnost a zvláštní pozornost věnuje nespravedlnosti vůči nám. Svět obecně požaduje to, co považuje za svá oprávněná práva, do té míry, že je dokonce připraven použít násilí, aby dosáhl své cíle, s malým nebo žádným ohledem na spravedlivá práva ostatních. Jako Kristovi následovníci však usilujeme žít podle jeho pravidel a příkladu a projevujeme soucit – milosrdenství – těm, jejichž slabosti vedou k činění zla.


V nejbližších a nejtrvalejších lidských přátelstvích slova nejsou nutně spojujícím faktorem, který přitahuje a drží dvě osoby spolu. Dobrým rozhovorem a výměnou hlubokých myšlenek lze strávit mnoho hodin, ale i čas strávený v mlčení může být stejně potěšující. Je to setkání mysli, které sdílí podobného ducha, a ten nezávisí na slovech. Stejně je to v našem přátelství s Bohem. Je v něm vždy s námi.


Je pravda, že spravedlnost je základem Boží vlády – Bůh je spravedlivý. Ale je také milující a laskavý a abychom se měnili k Božímu obrazu, musíme řídit naše vlastní jednání na základě spravedlnosti, kdežto na jednání ostatních pohlížet přes principy lásky, sympatie, velkorysosti a odpuštění. V doporučení Petrovi, odpustit bratru sedmdesátkrát sedmkrát, vidíme v srdci našeho Spasitele velkou míru velkorysosti, uznání slabosti i těch, kteří jsou povoláni k tomu, aby byli „bratři“. A Ježíšova modlitba během ukřižování: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ projevuje jeho velký soucit vůči nejzahořklejším nepřátelům (Lukáš 23:34).


SAMI ZÍSKÁVÁME ODPUŠTĚNÍ


Pokud jde o naše osobní postavení před Hospodinem, víme, že pro jeho odpuštění musíme něco udělat. Protože nemůžeme nabídnout nic, co má skutečnou hodnotu, musíme splnit určité podmínky:


1. pokání vůči Bohu,

2. víra v našeho Pána Ježíše,

3. jednání v souladu s Boží vůlí.


Ti, kteří tyto kroky udělali, zakoušejí Boží milosrdenství a podle míry, v jaké pěstují v sobě ctnosti Ducha, se úměrně tomu stávají milosrdnější k ostatním. Abychom uskutečnili takovou radikální změnu srdcí, je zapotřebí silného vlivu, vědomí odpuštění hříchů a pokoje s Bohem, který je významným podnětem, jenž nám pomáhá projevovat ostatním stejnou vlastnost milosrdenství, kterou jsme sami obdrželi. Během našich zkušeností v Kristově škole by to mělo být naší přirozenou reakcí na nedokonalosti těch, kteří nejsou tak požehnáni jako my.


V našem každodenním životě a v našich vlastních domovech musíme být opatrní, abychom nevyvolávali zbytečnou opozici a zaujetí. Kritizování těch, které milujeme – manželského partnera, dětí, bratrů a sester – kteří nejsou nemorální nebo hříšní, ale pouze světoví, je jen urazí. Nikdy bychom neměli nutit neposvěceným ta omezení, která jsme vzali na sebe jako Ježíšovi následovníci.


MUSÍ DRUZÍ PROJEVIT LÍTOST?


Jiný výrok ohledně odpuštění se zdá naznačovat, že dříve, než bude uděláno, mělo by být přinejmenším žádané, ne-li skutečně požadované (Lukáš 17:3, 4). Pro někoho říci „omlouvám se“ znamená lítost a odpuštění by mělo být ochotně dáno. Přesto jednání našeho Pána zřetelně ukazuje, že i tam, kde není vidět žádný důkaz pokání, bychom měli odpustit v našich srdcích, ačkoliv nás moudrost vede k očekávání na důkaz pokání dříve, než toto odpuštění projevíme. Může se naskytnout příležitost, kdy bude správné, abychom provinilce pokárali, možná i spolukřesťana. Měli bychom to však udělat jen po pečlivém uvážení a modlitbě a také v duchu pokory a pomoci.


Ačkoliv není naší věcí jako „dětí světla“, abychom se v současné době pokoušeli o dávání světa do pořádku, někdy může být správné (a občas dokonce povinností), abychom mluvili nebo jednali v odporu proti temnotě. Avšak jednoduché dovolení světlu svítit v našem každodenním životě je samo o sobě výtkou hříchu, která může zasáhnout srdce méně zkažených lidí a přitáhnout je ke světlu. Na druhou stranu zkušenost nás často učí, že ti, kteří jsou více zkažení, budou očividnou dobrotou ostatních přivedení spíše k zlosti, než aby obdrželi požehnání. Apoštol Jan to popisuje takto: „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“ (Jan 3:19, 20)


Kdy současný nevěřící svět bude činit pokání a zakusí Božího odpuštění, zajištěného už v tom Kristovi, který zemřel za hříchy světa? Jejich příležitost přijde, až Kristovo království bude založeno mezi lidmi. „Když vykonáváš své soudy na zemi, obyvatelé světa se učí spravedlnosti.“ (Izajáš 26:9)


Chvalme Boha za tuto naději na svět v míru sám se sebou a se svým Stvořitelem!




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz