korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie



VÁNOČNÍ RADOSTI


Anděl jim řekl: „Nebojte se. Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán, v městě Davidově.“ – Lukáš 2:10,11


Obecná radost v období Vánoc je na místě, přestože část z ní není vyjádřena moudře. Šťastný zvyk dávání si dárků jako projev lásky a přátelství přetrvává všude, kam se dostal příběh Ježíšův. Dokonce i chudobince a věznice dělají zvláštní opatření, aby den, jenž oslavuje narození Spasitele, byl šťastný a radostný, pro všechny. Chudší mezi námi a nešťastníci s nedostatkem prostředků jsou často vzpomenuti svými šťastnějšími příbuznými a sousedy. Takto by to jistě mělo být. Někomu snad může vadit, když dostává dary, snad všichni jsou ale požehnaní, kdo dávají. Zde vidíme potvrzena Spasitelova vlastní slova: „Blaženější je dávat než brát.“ Dávat je božské. Dárce každého dobrého a dokonalého daru, Otec světel, dal příklad daru, který by všichni, kteří o něm mají nějaké znalosti, měli úměrně uposlechnout a napodobit.


Náš text nám vypráví o velkém daru od Boha, a přestože se ví, že náš Pán Ježíš se narodil kolem 1. října místo 25. prosince, nejedná se o žádný podstatný rozdíl, protože si připomínáme tuto báječnou událost a nikoli konkrétní den, kdy k ní došlo. Zamysleme se dnes nad velkým Božím darem lásky, o kterém apoštol mluví jako o „nevyslovitelném daru“ (2. Korintským 9:15). Jak odhalujeme něco z jeho délky a šířky a výšky a hloubky, náš úžas je o to větší, naše radost roste, a my máme větší touhu být rovněž velkorysí ke všem, s nimiž musíme jednat, a to zejména ke všem, kteří jsou méně šťastně situováni, než jsme my sami, ať ve světských nebo duchovních záležitostech.


„JEJICH BÁZEŇ PŘEDE MNOU“


Všichni lidé si uvědomují, přinejmenším do určité míry, své nedokonalosti – že všichni zhřešili a vzdálili se od Boží slávy. Lidské myšlenky o Bohu, zdá se, běží podél linií strachu; nehodni Boží laskavosti, bojí se Božího hněvu. Tak tomu bylo s pastýři zmíněnými na začátku. Když se jim zjevil anděl Páně, aby zvěstoval narození Mesiáše, báli se. Proč by k nim anděl či posel jinak chodil, než aby je káral či předpověděl nějakou katastrofu? Právě proto byla první slova posla: „Nebojte se.“ Takže pokud chceme lidstvu obecně předat zprávu od Boha, je vhodné, abychom začali slovy: „Nebojte se. Bůh, o kterém vám kážeme, není démon, který by vám chtěl ublížit a trápit vás. Je to Bůh moudrosti a spravedlnosti a lásky, se vší mocí k úspěšnému završení jeho moudrého, spravedlivého a milujícího plánu, který respektuje naši rasu, který si předsevzal před založením světa.“ (Efezským 1:9, 4).


Satan použil tento lidský sklon ke strachu jako bič, jímž odhání člověka od Boha a od Bible, jeho zjevení. Nemáme tedy připisovat Boží zlomyslný charakter, který se zdá být přesvědčením „doby temna“, našim předkům, ale spíše bychom měli tato bludná zkreslení našeho Nebeského Otce připsat velkému Otci lží. On to je, kdo v temnu minulosti zasadil semena z toho, co apoštol nazývá „učením démonů“ (1. Timoteovi 4:1). Děkujeme Pánu, že postupně otevíráme naše oči porozumění a rozpoznáváme pravý charakter Boha a Ježíše Krista, kterého on poslal, a který je jeho obrazem. Sv. Pavel popisuje tuto potíž, když nám říká: „Bůh tohoto světa (Satan) oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy.“ (2. Korintským 4:4)


Naslouchej poselství Páně skrze proroka Izajáše. Předvídaje naše odcizení od něj a naše zotročení protivníkem, říká nám v tolika slovech: „Jejich bázeň přede mnou je naučena z příkazu lidí“ – které inspiroval náš protivník, ďábel (Izajáš 29:13).


BOŽÍ VÁNOČNÍ DAR


Hodlajíce od počátku neponechat padlé lidské bytosti naprostému zničení, Otec si předem uložil velký plán záchrany, který právě probíhá. Před založením světa určil, že Ježíš bude Beránkem Božím, aby smyl hříchy světa a nakonec všechny ochotné a poslušné přivedl zpět k harmonii s ním, takže pouze záměrně zlí zažijí mzdu hříchu, smrt – „druhou smrt“. Ale Bůh má pro každý aspekt svého velkého plánu určený čas. Čtyři tisíce let uběhly, než nastal čas vyslat svého jediného syna na svět, aby jej vykoupil. „Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy“ (Galatským 4:4). „V určený čas Kristus zemřel za bezbožné“– 4160 let po objevení se hříchu (Římanům 5:6). Nejdříve nás ohromí takové zpoždění. Stejně tak této záležitosti není snadné porozumět, dokud si neuvědomíme dvě věci:


1. Že zkušenost člověka s hříchem a smrtí je součástí velké lekce, kterou Bůh určil pro všechny – aby poznali nesmírnou hříšnost hříchu. Později, až bude lidstvu dána druhá velká lekce – žádoucnost a prospěšnost spravedlnosti – bude učení jako celek mnohem účinnější..


2. Musíme se také naučit, že naši milí přátelé a sousedé, kteří odešli do smrti, jen jakoby spali, a nemají radosti ani smutku, a čekají na tisícileté ráno – ráno vzkříšení. Jejich smrt by byla absolutní, stejně jako v případě kruté šelmy, pokud by Bůh ve své velké lásce nezajistil jejich vykoupení a vzkříšení (Kazatel 5:9; Jan 11:11; 3:13; Skutky 2:34). Vzhledem k tomuto opatření celý svět jako by spal v Ježíši – v tom smyslu, že jejich naděje spočívá ve velké práci, kterou Ježíš vykonal, když „dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas“ (1. Timoteovi 2:6). Je tudíž rozdíl mezi světem spícím v Ježíši a církví, která usnula v Kristu. Církev tvoří lidé zplození z Ducha svatého během tohoto Věku evangelia, kteří udržují svůj vztah ke Kristu, jako „členové“ jeho těla k hlavě, a Bůh slíbil, že stejně jako sdílejí s Kristem v jeho obětní smrti, také s ním budou sdílet v jeho slavném vzkříšení do cti a nesmrtelnosti.


Písmo zcela jasně uvádí skutečnost, že ačkoli Ježíš se narodil z ženy, nebyl to počátek jeho existence, neboť „byl u Otce dříve, než byl svět“. Byl „počátkem Božího stvoření“ (Zjevení 3:14). Jak sv. Jan prohlašuje: „Na počátku bylo Slovo (Logos) a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.“ Stalo se „tělem a přebývalo mezi námi“. „Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali, těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi“ (Jan 1:1–14).


Písmo nám jasně říká, že Otec nenutil Syna, aby byl naším Vykupitelem – naopak, pozval jej, aby tak učinil, a připravil mu velkou odměnu:


1. Privilegium dokázat svou věrnost Otci (Židům 10:7; Žalm 41:9).


2. Privilegium sloužit padlé rase, být jejím Vykupitelem a Obnovitelem (Matouš 20:28).


3. Čest velkého oslavení ještě větších ctností, než měl před odchodem od Otce – důstojnost, slávu, nesmrtelnost, vysoko nad anděly a knížectvími a pravomocemi a každým, kdo je jmenován. Sv. Pavel o tom mluví, když sděluje, že náš Pán „pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou“, – a nyní v důsledku sedí po pravici Otce na nebesích (Židům 12:2).


Zatímco Spasitel byl pro nás vánočním darem v jednom smyslu slova, jednalo se více o dar z jiného hlediska – i když to vše bylo obsažené v tomto primárním daru. Náš Pán jednak poslušností Božího zákona demonstroval své právo na věčný život, a zároveň svým posvěcením se na smrt položil svůj život, který měl privilegium mít. A nikdy si jej nevzal zpět. Vstal z mrtvých třetího dne, jako dokonalá nová bytost – jako duchovní bytost (2. Korintským 5:17). Skutečně se zjevoval apoštolům během následujících 40 dnů, ale ne jako dříve. Přestože po svém vzkříšení se objevil v těle, nebyl tělo. Vzal na sebe tělo „pro utrpení smrti“, ne, aby si jej ponechal navěky. Když dokončil svou oběť, tělo posloužilo svému účelu. Jeho vysoké oslavení je na duchovní rovině, vysoko nad anděly. Jeho zjevení v průběhu oněch 40 dnů byla velmi krátká a nepočetná, po způsobu, jakým se andělé předtím zjevovali v těle. Jejich účelem bylo přesvědčit učedníky, že už nebyl mrtvý, a přesvědčit je, že už nebyl omezen pozemskými možnostmi jako před svou smrtí. „V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen“ (1. Petrův 3:18).


Povšimněte si, jak se Boží dar rozšiřuje, přináší požehnání s každou změnou. Oslavený Ježíš, když vystoupil na nebesa, měl na svém kontě, dá se to tak říci, lidská, světská práva, která obětoval. Tato práva jsou dostačující pro celý svět. Vzhledem k tomu, že všichni byli odsouzeni skrze jednoho člověka, vše může být ospravedlněno, odčiněno, obětí jednoho dokonalého člověka, – tímto člověkem je „Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1. Timoteovi 2:5, 6).


Ale nanebevzatý Spasitel, přestože přišel na svět, aby spasil svět, neuplatnil zásluhy své oběti pro svět, ale jak Písma ukazují, uplatnil je pro svou církev a celou domácnost víry. Na nevěřící se uplatnění Kristových zásluh nevztahuje. Ve snaze dostat se pod Kristovy zásluhy, musí uvěřit, zříci se hříchu a zavázat se, že půjdou ve stopách Vykupitele jako živé oběti. Takto to evangelium hlásá již osmnáct století. Cílem, jak nám říká Písmo, je vyvolit především církev Kristovu, „malé stádce“, „nevěstu, manželku Beránkovu“ a společného dědice s ním v jeho tisíciletém království, která má žehnat světu. Přestože existuje také sekundární třída, která je v tomto Věku evangelia požehnána, Písmo nabádá, aby se všichni snažili, aby upevňovali „své povolání a vyvolení“ do třídy nevěsty.


„TĚLO KRISTOVO“


V průběhu tohoto Věku evangelia bylo postupně shromážděno věrné „malé stádce“. Jejich zkouškou je jejich ochota obětovat své životy v službě Pánu – ve službě pravdy a ve službě bratřím. Přitom obětují s Ježíšem, jak apoštol sděluje: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.“ (Římanům 12:1) Tato oběť „členů“ Kristova těla se považuje za nedílnou součást Kristovy oběti. Když bude tato oběť završena, bude to znamenat, že zásluha Kristovy oběti na Golgotě, vyhrazená církvi, bude muset být položena znovu – vrácena na účet Vykupitele. Pak, na konci tohoto věku, až poslední část těla bude s ním trpět a bude oslavena, nejvyšší Velekněz znovu uplatní krev. Ne znovu pro jeho členy a domácnost víry, ale pro celý svět, jak tento obraz jasně ukazuje.


Taková bude aplikace ceny výkupného či kupní ceny za hříchy celého světa. Ale toto požehnání je Božsky uspořádáno tak, aby dosáhlo svět prostřednictvím přirozeného Izraele, který má být obnoven k přízni Boží na konci tohoto věku v rámci nové smlouvy, která nahradí jejich starou smlouvu. Všechny národy budou mít privilegium, aby se dělily o požehnání této smlouvy a byly pod ochranou a vedením jejího Zprostředkovatele, a bylo jim pomoženo od hříchu a podmínek smrti. Aby toto požehnání obdrželi, musí se vzdát hříchu a stát se dětmi Abrahámovými, věrnou poslušností v rámci nového smluvního uspořádání.


„BOHATSTVÍ JEHO MILOSTI“


Pohleďte nyní zpět a spatřete odvíjení Božského plánu: Dítě z Betléma, Muž bolesti, Vzkříšený Pán, Nanebevzatý Velekněz a Přímluvce, vyhrazení jeho zásluh církvi, radost z odpuštění hříchů a usmíření s Bohem, jaké zažívají všichni věřící, jejich vedení ve škole Kristově, jejich testování a ověření strastmi a problémy, a nakonec jejich oslavení s jejich Pánem v tisíciletém království. A následně slavný Prorok, Kněz, Zprostředkovatel, Král, Hlava a všichni „členové těla“ založí tisícileté království spravedlnosti pro požehnání světa. Uplatněním své zásluhy pro svět a jejím použitím také pro zpečetění nové smlouvy on otevře cestu, pomocí níž se všichni tehdy žijící usmíří s Bohem – bude jim požehnáno navrácením k úplné dokonalosti mysli a morálky a tělesného stavu – a znovu získají ráj ztracený hříchem, ale vykoupený na Kalvárii.


Obraz je tím více okouzlující, čím více jej budeme zkoumat. Slavný Král a jeho slavná nevěsta, církev, budou velmi milosrdní a laskaví a ochotní, stejně jako velmi pevní v jednání se špatným lidstvem, sténajícím stvořením. To zajistí, že kdo bude moci být napraven, bude napraven, zatímco záměrně vzpurný bude zničen v druhé smrti (Skutky 3:23). Ani Velký Vykupitel se nespokojí s tak slavným výsledkem, jako tento z jeho oběti. Miliony lidí, kteří odešli do hrobů, byly nedokonalí v mysli a těle a morálce, a to především z důvodu dědičnosti, protože oni byli „zrozeni v nepravosti a počati v hříchu“. Spasitel navrhuje, v souladu s Božím programem, že nejen členové rasy žijící v době jeho druhého příchodu a zřízení jeho království budou požehnáni velkým Božím vánočním darem, ale také každý člen Adamovy rasy. Proto je zajištěno, jak Mistr nám říká: „Všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší hlas Syna člověka a vyjdou.“


„Vítězové“ této doby zla, kteří prošli svými strázněmi, vyjdou zdokonaleni v životě – církev v rovině ducha bude „prvotinou“. Zbytek lidstva, neschválený Bohem, vyjde k vzkříšení krize, trápení, soudu, zkoušek. Vyjdou, aby jim mohlo být dosvědčeno – a to v pro ně vhodný čas – že Kristus zemřel za jejich hříchy a že vykoupení skrze jeho krev bylo poskytnuto pro ně a pro všechny z Adamovy rasy. Během těch tisíce let zkoušek musí buď přijmout Boží milost a spolupracovat na svém zdokonalení, nebo budou zničeni v druhé smrti jako nehodní další Boží laskavosti a požehnání.


„VELKÁ RADOST PRO LIDI“


Skutečně, drazí přátelé, začínáme chápat zprávu předanou nám prostřednictvím anděla, když se narodil náš Spasitel. Zpráva nezní: „Velmi se bojte; přináším vám špatné poselství věčného trápení a utrpení pro všechny lidi.“ Je to její přesný opak: „Nebojte se, přináším vám radostnou zvěst o veliké radosti, která se dostane ke všem lidem.“ Radost se dosud ke všem lidem nedostala. Dokonce i znalost Pána dosud dosáhla jen asi jednoho z deseti obyvatel Země. A co se k nim dostalo, byla obecně velmi neuspokojivá, nesmyslná zpráva o zatracení a velkém utrpení. Jak jsme ale právě viděli, velký plán věků se pohybuje vpřed směrem k završení a jeho blízkost v každé fázi zajišťuje čerstvé požehnání a čerstvé zjevení vznešených věcí, které si Bůh stanovil před založením světa. Skutečně, Písmo říká: „Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše a má myšlení vyšší než myšlení vaše.“ (Izajáš 55:9)


Měli bychom být vděční a věrní pro další poznání velkého Božího plánu, který nyní proudí z jeho slova a žehná všem, jejichž oči porozumění a uši víry jsou otevřené. Jsme opravdu vděční, že naši přátelé a sousedé nejsou věčně mučeni, ale naopak, čekají na slavné tisícileté ráno. Jsme také vděční, že v Boží prozřetelnosti jsme byli povoláni být „členy“ těla Kristova, sdílet jeho utrpení a jeho slavnou vládu a práci do budoucna a jeho krví koupenou možnost obnovy (Skutky 9:19–21). Je možné, že ti, kdo takto vidí skutečnou hodnotu Štědrého dne, budou tisíckrát šťastnější a vděčnější Bohu, než by mohli být ostatní. A na oplátku by měli usilovat o šíření požehnání a oslavovat našeho Otce na nebesích, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz