korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie



JONÁŠ – OBRAZ A PROTIOBRAZ


Jonášův příběh je velmi zajímavý a mnozí si jej pamatují z dětství. Jonáš, syn Amítajův (1:1), pocházel z Gat-chéferu v Galileji, z kmene Zabulón (2. Královská 14:25; Jozue 19:10–13). Prorokoval krátce před nebo během vlády Jeroboáma II., izraelského krále, která začala v roce 843 př. n. l. Jonáš správně předpověděl úspěšné podrobení a rozšíření území a krátký rozkvět vlády Jeroboáma II. (2. Královská 14:23–25).


(2) Jonáš byl poslán Jehovou do velkého města Ninive (1:2), aby volal proti němu kvůli jeho zlu. Ninive bylo po mnoho let hlavním městem ohromné asyrské říše a bylo umístěno nad řekou Tigris (téměř naproti současnému iráckému městu Mosul), severně od Babylonu. Avšak snad kvůli židovské zaujatosti vůči obyvatelům Ninive, Jonáš místo aby šel na severovýchod do Ninive, utekl na západ – zaplatil jízdné na lodi z Jafy do Taršíše (v. 3). Z tohoto důvodu je často nazýván prchajícím prorokem. Jonáš neměl Izajášova ducha, který řekl: „Zde jsem, pošli mne.“ (Izajáš 6:8)


(3) Ninive bylo založeno Nimrodem (Genesis 10:11, 12). O staletí později Sargon II. (722 – 705 př. n. l.; Izajáš 20:1) jej udělal svým hlavním městem. Senacherib (705 – 681 př. n. l.; 2. Královská 19:36) jej velmi vyzdobil a nechal postavit hradby vysoké 40 – 50 stop [12 – 15 metrů], obíhající vnitřní město v délce 8 mil [téměř 13 km] a dostatečně široké, aby mohly po nich jezdit tři vozy vedle sebe. Ezechiáš platil Senacheribovi vysokou daň, ale později Bůh udeřil jeho velkou armádu (2. Královská 18:13–17; 19:35, 36). Asarhaddon (681 – 669 př. n. l.) připojil k Ninive a Asýrii Babylonii a mnoho jiných zemí. Další jeho vládce, Aššurbanipal (669 – 626 př. n. l.; obvykle ztotožňovány s Asnaparem – Ezdráš 4:10), je proslulý pro svou knihovnu s více než 30titisíci popsaných hliněných tabulek, zahrnující epos o stvoření a epos o Gilgamešovi (potvrzující potopu). V roce 612 př. n. l., dávno po Jonášově době, Ninive nakonec podlehlo Babylonii, Médům a Skythům. Tento pád předpověděl Nahum (1:1, 2; 2:8–10; 3:7) a Sofonjáš (2:13–15). Jeho zkáza byla tak naprostá, že jeho poloha byla po mnoha staletí zapomenutá. Bylo opět objeveno a vykopávky začaly ve 40. letech 19. století (Z 520).


(4) Více bojovné Ninive a Asýrie na jedné straně, a spíše kulturní Babylon a Babylonie na straně druhé, dlouhodobě soutěžili. Babylon byl důležitější v době od Abrahama po Davida, ale od Davida po Ezechiáše a Manassese bylo v nadvládě Ninive a jeho králové. Pak od doby Joziáše a Jeremjáše, Ezechiele, Abakuka a Daniela, byl opět u moci Babylon.


JONÁŠŮV PROTIOBRAZ


(5) Jonášova kniha je pozoruhodná. Není proroctvím v běžném slova smyslu. Spíše je příběhem a proroctvím, které je ve své podstatě obrazem. Náš Pán Ježíš jasně ukázal, že Jonáš je obrazem jeho samotného, přinejmenším v některých z Jonášových zkušeností. Když zákoníci a farizeové žádali Ježíše, aby jim ukázal znamení, odpověděl: „Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Vždyť jako ‚byl Jonáš v břiše velké ryby [ketos; mohl to být žralok; Z 3373, 4785; E1 str. 355–357; BS 207] tři dny a tři noci‘, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání – a hle, zde je někdo větší než Jonáš.“ (Matouš 12:38–41; Lukáš 11:29–32) Někteří Kristovi učedníci se zdají být zahrnutí v Jonášově protiobraze spolu s Ježíšem (Z 3568).


(6) Jonáš se dopustil určitých špatných činů a měl nesprávný postoj (1:3; 4:1–11), proto samozřejmě nemůže být v tomto obrazem Ježíše, ačkoli se zdá, že je obrazem určitých jedinců z vůdců Božího lidu, kteří prohlašovali, že jsou Božími mluvčími a jeho služebníky, ale páchali špatné činy a/nebo měli nesprávný postoj. Obdobně Šalomoun ve svém dobrém jednání je obrazem tisíciletého Krista, ale v tom špatném je obrazem papežství (E11 str. 611; P 69 str. 58). Zdá se, že naplnění Jonášova protiobrazu začalo těsně před začátkem židovské žně, kdy Bůh poslal velké poselství pokání za hříchy, adresované zejména Izraeli, Božímu nominálnímu lidu, včetně těch, kteří byli pokrytečtí a hrdí na původ a také celníků a hříšníků, kteří nežili v souladu se Smlouvou zákona. Měli litovat svých hříchů vůči Smlouvě zákona a vrátit se do souladu s ní, aby byli připraveni vstoupit do království Mesiáše – do jeho embryonální duchovní fáze (Malachiáš 3:1–3, 23, 24; Matouš 3:1–3; B str. 279–281; E5 str. 395; komentář many 17. června).


(7) Příslušné velké Jehovovo poselství se dostalo k Janu Křtiteli a (později) skrze něj k Ježíši a skrze jejich učedníky k dalším vůdcům („Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi [holubice], synu Amítajovu [pravdivý]“; Jonáš 1:1; Matouš 4:17; Marek 1:14). Bůh jim uložil, aby kázali a působili proti nespravedlnosti, zejména mezi židy, na které měla přijít Boží odplata (v. 2; Matouš 3:10–12; 23:1–36; Lukáš 3:9, 17; 11:37–54; 1. Tesalonickým 2:16).


(8) Jan a (později) Ježíš i jejich učedníci reagovali na Boží pokyn srdečně a nezlomně a zapojili se do hlásání tohoto poselství pokání za hříchy, křtu pro židy za odpuštění hříchů vůči Smlouvě zákona, nadcházejícího království a Boží odplatě (Matouš 3:1–7). Až na několik málo výjimek židovští vůdci nepodporovali a nezúčastnili se tohoto hlášení, protože doufali ve vlastní spravedlnost, byli hrdí na původ apod. (Matouš 3:7–12; Lukáš 3:7–9). Místo toho se svým postojem a jednáním ubírali velmi odlišným směrem než ten, který Bůh předepsal prostřednictvím svých služebníků. Uzavřeli totiž dohodu s římskou vládou o oboustranné spolupráci na jejich území (loď, v. 3) za účelem dosažení pokroku ve vzájemných vztazích.


ZMĚNA V PROTIOBRAZE


(9) Zde se protiobraz mění a Jonáš ve verších 1:4 až 2:10 je obrazem zejména Ježíše a druhořadě také apoštolů a ostatních věrných vůdců tehdejší doby. Jak se Ježíšova služba rozšiřovala, Jehova dovolil, aby způsobila mimořádně velké problémy (vítr, v. 4.), doprovázené ohromným nepokojem mezi neklidnými masami (veliká bouře na moři), které hrozily svržením místní římské vlády. Římští vůdci a jejich pomocníci se začali bát, volali ke svým bohům a zbavili se všeho, co by mohlo být překážkou pro jejich zřízení v tomto problému. Ježíš se však nezajímal o problémy místní římské vlády a zachovával naprostý skutečný odpočinek v Bohu [Jonáš (…) tvrdě spal].


(10) Judští vůdci římské vlády vznesli námitky proti Ježíši a jeho postoji. Vyzvali jej, aby volal ke svému Bohu, aby odvrátil neštěstí od jejich vlády (v. 6). Rozhodli se určit, kdo byl zodpovědný za tento mimořádný problém. Nakonec usoudili, že zodpovědný za to byl náš Pán. Obdobně byli v té době a později obviňováni i jeho učedníci (v. 7; Žalm 31:14; srovnej Skutky 17:6). Pak požádali Ježíše, aby jim řekl, proč je postihl tento problém, jaká je jeho práce, bydliště, národnost a rod (v. 8; srovnej Jan 19:9).


(11) Ježíš těmto vládním vládcům řekl, že je skutečně Abrahamovým přirozeným a duchovním semenem a že ctí Jehovu, Nebeského Otce, velikého Stvořitele všech věcí (v. 9). Vyvolalo to u nich ještě větší obavy. Ptali se Ježíše, proč kráčí příslušnou cestou. Tito Římané věděli, že židovští vůdci jednali ve shodě s nimi. Rozpoznali však, že Ježíšovo jednání bylo odlišné (v. 10).


JEŽÍŠ PŘED PILÁTEM


(12) V protiobraze nás to přivádí do doby, kdy Ježíš byl přiveden před Piláta. Tito vládní vůdci svým postojem, slovy a jednáním se ptali, co by měli s Ježíšem udělat, aby tento mimořádný problém na lodi jejich státu, který právě dosáhl vrcholu, pominul (v. 11). Když už přišel čas, kdy měl být Ježíš byl usmrcen (Lukáš 9:51), svým postojem a jednáním jim řekl, aby byl ponechán na vůli vzpurných mas. Věděl totiž, že on a jeho nauky byly svým způsobem zodpovědné za tento mimořádně velký problém (v.12). Přesto římští vůdci zastoupení v osobě Piláta vynaložili usilovnou snahu, aby vyřešili tento problém jejich zřízení bez toho, aby svolili k Ježíšovu ukřižování, když nabízeli propuštění Barabáše atd., ale nemohli (v. 13; Marek 15:6–14; Lukáš 23:1–23), protože židé vykřikovali, že kdokoli se vydává za krále, je proti císaři a pokud Pilát nechá Ježíše propustit, není přítelem císaře. Pak velekněži řekli: „Nemáme krále, jen císaře.“ (Jan 19:7–15) A tak Pilát nabyl přesvědčení, že by tato záležitost byla oznámena do Říma a jeho úřad římského prokurátora by byl ohrožen, pokud nesvolí k Ježíšovu ukřižování.


(13) Proto když římští vůdci, zastoupeni v osobě Piláta, zjistili, že neutiší tento problém bez toho, aby přistoupili na přání zástupů a vydali Ježíše na smrt, žádali Boha, aby je nepovažoval za viníky a aby nezahynuli kvůli tomu, že svolili k vydání nevinného Ježíše vůli zástupů, o němž věděli, že znamená Ježíšovo ukřižování a smrt (v. 14; Matouš 27:24). Pilát tedy svolil k tomu, aby byl Ježíš vydán vůli rozbouřeného zástupu. Poté, co to udělal, mimořádný problém místní římské vlády skončil a neklidné masy přerušily svůj násilný rozruch (v. 15). Pak se římští vůdci a jejich zástupci báli Boha. Uznali jej a činili slavnostní sliby (v. 16). Je to patrné i z pozdějšího vyjádření setníka (Matouš 27:54), k němuž došlo po Ježíšově smrti.


(14) Jehova ve své veliké a milující prozřetelnosti udělal veškerá nezbytná opatření, aby Ježíšovo Nové stvoření bylo bezpečně uchováno v šeolu neboli hádu a aby z něj následně bylo vyvedeno třetího dne (Jonáš 2:1; Žalm 16:10, 11; Izajáš 53:10; Skutky 2:27, 28, 31). Zajistil také, aby Ježíšovo tělo nepodlehlo zkáze. Nebyly ale provedeny žádné přípravy, aby Ježíš přijal své lidské tělo zpět. Správně přeložen Žalm 16:9 neučí o tom, že Ježíšovo lidské tělo mělo naději na vzkříšení. Hebrejská složenina lavetahh je správně přeložena „přebývat v bezpečí“. Nevíme, co se stalo s Ježíšovým lidským tělem. Víme však, že jej nepřijal zpět.


TŘI DNY A TŘI NOCI V SRDCI ZEMĚ


(15) „A Jonáš byl v břiše té ryby [všimněte si, že se zde nemluví o velrybě] tři dny a tři noci“ (Jonáš 2:1). Matouš 12:40 říká: „Tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ Písmo svaté učí, že náš Pán měl vstát z mrtvých třetího dne po své smrti (Matouš 16:21; 17:23; 20:19; Lukáš 24:7, 21, 46; Skutky 10:40; 1. Korintským 15:3, 4). Všimněte si, že tyto verše nic nemluví o tom, že by měl být v hrobě tři plné dny a tři plné noci, jak někteří nesprávně aplikují význam Matouše 12:40. Tyto verše spíše dokazují, že Ježíš vstane z mrtvých ve třetí den smrti. Ježíšovým prvním dnem smrti byl pátek, den, kdy zemřel, protože zemřel asi tři hodiny před jeho koncem v 6 hodin odpoledne. Druhý den smrti, sobota, musel přirozeně trvat plných 24 hodin, které skončily v 6 odpoledne druhý den smrti. Třetí den jeho smrti, neděle, měl svůj začátek v 6 hodin odpoledne druhého dne smrti a končil dalšího dne v 6 odpoledne. Jakýkoliv časový úsek mezi nimi by byl třetím dnem.


(16) U lidí mluvících hebrejsky, anglicky, nebo jakýmkoliv jiným jazykem, obrat „tři dny a tři noci“ nemusí znamenat 72hodinový časový úsek, ale může znamenat i kratší dobu. Židé by nazvali třemi dny období zasahující do tří dnů, i kdyby to bylo jen 39 hodin. Proto zjišťujeme, že doba, kdy byl Ježíš ve stavu smrti, tj. od pátku 3 hodin odpoledne do neděle 6 hodin ráno, jak jsme to výše prokázali – zhruba 39 hodin, se skrývá pod obratem „po třech dnech“ (Matouš 27:63; Marek 8:31). Důvodem je to, že mluvili o části prvního a třetího dne jako kdyby to byly plné dny. Proto také chápeme, že 8 dnů z Janova evangelia 20:26 znamená týden.


(17) Tento princip nám umožňuje uvést do souladu hebrejské vyjádření „asi osm dní po těchto slovech“ (Lukáš 9:28) s Markovými helénistickými slovy „po šesti dnech“ (Marek 9:2). Srovnejte prosím obdobný obrat „po třech letech“ se 7. a 9. rokem vlády Hóšea a 4. a 6. rokem vlády Ezechiáše (2. Královská 18:9, 10), který zřetelně ilustruje tento hebrejský způsob počítání jednotek času. Nepochybně náš Pán použil v Matoušově evangeliu 12:40 obrat „tři dny a tři noci“, protože citoval z Jonáše 2:1, kde se vyskytuje stejný obrat. Hebrejský obrat „tři dny a tři noci“ z Jonáše 2:1 je stejný jako v 1. Samuelově 30:12 a v. 13 dokazuje, že je to jen obecné vyjádření pro určitou dobu zasahující do třech dnů a třech nocí a ne nutně přesné období o délce 72 hodin. Podobně srovnání Ester 4:16 a 5:1 dokazuje, že „tři dny, v noci (...) ve dne“ skončily „třetího dne“, nikoli po třech dnech a třech nocích. Proto správně usuzujeme, že Ježíšova slova z Matouše 12:40 neznamenají nutně 72 hodin nebo tři plné dny a noci.


(18) Běžný výklad Matouše 12:40, který se vztahuje výhradně na dobu Ježíšova pobytu v hrobě, předpokládá lež ohledně toho, zda Ježíšovo tělo bylo v srdci doslovné země. Ježíšovo tělo nebylo pohřbeno ve středu země, ani vůbec pod zemí, ale v hrobce vytesané ve skále nad zemským povrchem. Dveře této hrobky byly zavaleny kamenem, který byl umístěn před nimi (nikoliv nad nimi) a pak byl odvalen (Matouš 28:2; Marek 16:3, 4; Lukáš 24:2). Tento kámen nebyl zvednutý, co by se událo, kdyby ležel na hrobě. Navíc učedníci vcházeli do hrobky (Marek 16:5; Lukáš 24:3; Jan 20:6–8) a nescházeli dolů do hrobu. Dokazuje to, že hrobka byla nad zemským povrchem. Proto zde slovo země neznamená doslovnou zemi.


(19) Jsme tedy oprávněni, když se domníváme, že slovo země z Matouše 12:40 znamená společnost, což je ostatně jeho správný význam v Bibli (Genesis 4:14; 6:11; 11:1; Matouš 5:13; 2. Petrův 3:13). Rozumíme tedy, že Ježíš slovem země z Matouše 12:40 mínil židovskou společnost. Tato společnost ve svých vůdcích a jejich stoupencích dala průchod své touze (srdce) vůči Ježíši. Tento průchod jejich tužeb vůči němu začal, když byl zatčen ve čtvrtek v noci. V té době Ježíš vstoupil do „srdce země“ – stal se předmětem zlé vůle hlavních vůdců židovské společnosti a jejich stoupenců – a zůstal tam až do svého vzkříšení v neděli ráno. Během částí třech dnů (pátku, soboty a neděle) a částí třech nocí (čtvrteční, páteční a sobotní) byl „v srdci země“ – podroben moci svých nepřátel.


(20) Z toho pohledu se „tři dny a tři noci v srdci země“ (Matouš 12:40) vztahují k období delšímu než byl Ježíšův pobyt v hrobě. Jedná se zvlášť o období od jeho zatčení v zahradě do jeho vzkříšení. To znamená, že po dobu zahrnující tři dny a tři noci Ježíšovi nepřátelé jako zástupci židovské společnosti triumfovali nad ním, když uskutečňovali svá přání a Ježíš byl v tomto časovém intervalu těmto přáním podřízen. Ježíš se tedy v Matoušově 12:40 neodvolává výhradně do doby, během níž byl v hrobě, ale do doby, která zahrnuje toto období a navíc ještě mnohem delší časový úsek – celou dobu během níž byl podřízen zlomyslnosti a násilí svých nepřátel.


(21) Toto vysvětlení je dosvědčováno skutečností, že Ježíšovo vzkříšení nebylo jediným znamením, které bylo dáno této generaci. Dalším znamením byl Ježíš ve svých utrpeních v době od jeho zatčení až do jeho smrti. Souviselo to i s jeho pobytem v hrobě až do jeho vzkříšení, protože během celé této doby Ježíš byl tam, kde si jej židovská společnost (ze srdce) přála, aby byl. V Matoušově 12:40 není zvláště zdůrazněno vzkříšení, ale události, které se udály od doby jeho zatčení až do času jeho vzkříšení.


JEŽÍŠ ZOBRAZENÝ VE SVÉM ZÁVĚREČNÉM UTRPENÍ


(22) Ježíšovy pocity během jeho závěrečného utrpení jsou obrazně popsány v druhé kapitole Jonášova proroctví. Jedná se o utrpení, které mělo svůj začátek poté, co jej Pilát, aby vyhověl přání zástupů, vydal k ukřižování. Toto utrpení také pokračovalo, když byl bičován, krutě vysmíván vojáky, během zkušenosti na Via Dolorosa a posléze i na kříži. Byly to Ježíšovy zkušenosti „v srdci země“ židovské společnosti – předtím, než sestoupil do stavu smrti. Ježíš se během těchto zkušeností plných utrpení a trápení modlil k Jehovovi, nebeskému Otci a žádal jej a byl ujištěn, že jej Otec slyší (2:2, 3; Žalm 120:1; 130:1, 2; 142:2–4; pro více podrobnosti viz E15 kap. 3).


(23) Náš drahý Pán Ježíš si uvědomoval, že jej Otec hodil do středu obtížných zkušeností, které po něm požadovala srdce rozbouřených zástupů (srdce moře, v. 4). Uvědomoval si, že byl tímto velikým utrpením dovoleným Otcem ohromen (převalily se přese mne všechny (…) tvé vlny – Žalm 69:16). Uprostřed něj občas přechodně cítil, že byl vyhnán od Otcova zraku (Žalm 31:13), ale přesto byl vždy odhodlán opět vzhlédnout k Božímu bydlišti, místu setkání Boha se svým lidem, místu, kde s nimi bydlel a kde jim žehnal (v. 5).


(24) Obtížné zkušenosti způsobené neklidnými zástupy a zvlášť jeho vůdci, se stávaly stále kritičtější, ohrožovaly Ježíšův život a uzavíraly se nad ním. Obklopily jej závažné problémy (v. 6; Jan 19:28). Náš drahý Spasitel vstoupil do nejkritičtějších zkušeností, vodních hlubin, blízko konce (Žalm 69:2, 3, 15), zvlášť když bylo dovoleno, aby pocítil, že jej Bůh opustil (v. 7; Žalm 22:2; Matouš 27:46; E15 str. 150–153). Na konci však byl ujištěn – částečně z Jonášova protiobrazu –, že jej Bůh přivede ze stavu smrti (z jámy; E1 str. 357). Když se cítil nejslaběji, stále pamatoval na Jehovu a volal k němu. Byl vyslyšen a Bůh mu odpověděl ze svého vznešeného svatého bydliště (v. 8).


(25) Náš milovaný trpící Pán Ježíš si velmi dobře uvědomoval, že ti, kteří vědomě řídí své životy marnými a mylnými krédy, přikázáními lidí a učením démonů spíše než Boží pravdou, vzdávají se svého podílu na Boží laskavosti a jeho milosrdenství a nemohou očekávat jeho milost (v. 9; 2. Královská 17:15; Žalm 31:7; Jeremjáš 10:8, 15; 16:19). Náš Pán byl však stále rozhodnut, aby dokončil svou lidskou oběť s díkůvzdáním a vzdáním slávy Otci a splnil slavnostní sliby, které přijal (Žalm 22:26; 116:17, 18). Trval ve svém ujištění, že jej Otec spasí a přivede ze stavu smrti (Žalm 16:10, 11; Izajáš 53:10; Skutky 2:27, 28), protože odevzdal svá práva nového stvoření a lidské právo na život a všechny ostatní záležitosti do Otcovy ruky a jeho péče (v. 10; Žalm 31:6; Lukáš 23:46).


(26) Náš Pán sestoupil do stavu smrti a byl tam ponechán až do třetího dne, kdy Bůh určil, aby povstal z mrtvých. Radujeme se z Ježíšova vzkříšení (Skutky 2:24, 30–32; 3:15; 1. Korintským 15:3, 4, 20), ale i z ostatních jeho vítězných zkušeností, které jsou zobrazeny v protiobraze první a druhé kapitoly Jonášova proroctví. Ježíšovi následovníci věku evangelia, zejména členové jeho těla, měli jako on více či méně obtížné a kritické zkušenosti, když usilovali jít v jeho šlépějích (1. Petrův 2:19–21). Třetí a čtvrtá kapitola Jonášova proroctví se vztahuje na období po Ježíšově vzkříšení, tedy věk evangelia a čas zprostředkovatelské vlády. Ježíš jako božská duchovní bytost už není znázorněn v Jonášově obraze. Jonáš v třetí kapitole znázorňuje spíše určité vůdce Božího lidu ve věku evangelia, zejména v nominální církvi na konci věku, a také (kapitola 4) určité jedince z těchto vůdců poté, co budou probuzeni z mrtvých na zemi během zprostředkovatelské vlády.


JEHOVŮV DRUHÝ ÚKOL PRO JONÁŠE


(27) Vůdci Božího lidu, kteří tvrdili, že jsou Božími mluvčími a služebníky, opět obdrželi ve věku evangelia a zvlášť v jeho žni zvláštní pokyn (3:1). Bůh je znovu pověřil, aby všem kázali poselství o pokání a přicházejícím království a soudu (v. 2; Skutky 17:30, 31). Toto poselství však mělo být kázáno nejen Izraeli, ale celému lidskému světu (Skutky 1:8). Bylo to poselství o víře v pronásledovaného a vzkříšeného Ježíše jako Spasitele, Pána a Krále (Skutky 2:36, 38; 3:15; 20:21), poselství o posvěcení (Římanům 12:1), výběru vyvolených (Skutky 15:14; Zjevení 5:9) a přicházejícím světovým soužení a království, včetně poselství o obnově nevyvolených (Matouš 24:21, 22; Skutky 3:19–21; 15:17; 1. Timoteovi 2:4–6; 4:10; 1. Janův 2:2; Zjevení 11:15–18; 21:1–4; 22:1–5). Bůh si přál, aby bylo vyhlášeno toto (a ne jiné) poselství (volej (…) zvěst, kterou ti říkám). Když však přišlo veliké odpadnutí (Skutky 20:30; 2. Tesalonickým 2:3), ctižádostiví vůdci kázali mnoho věcí, které jim Bůh nenařídil.


(28) Patřiční vůdci vyšli během věku evangelia k lidstvu, k nejzazším částem země, na obrovské pole, a naplnili Boží úkol (Ninive bylo velmi veliké město, na tři dny cesty [větší Ninive, které zahrnovalo několik dalších menších měst a dokonce místa určená pro dobytek – 4:11 –, bylo oblastí rozkládající se asi 60 mil okolo (zhruba 96,5 km), což vyžadovalo tři dny pěší cesty], v. 3).


(29) Podle toho, jak věk evangelia a vydávání svědectví lidstvu pokračovalo, kázání o věčných mukách a dalších bludech postupně nahradilo kázání biblického učení o smrti jako mzdě hříchu, smrtelnosti lidské duše apod. Kazatelé a misionáři nominální církve říkali pohanům a dalším, že jejich nespasení předci se nachází v ohni věčných muk a že se tam ocitnou i oni, pokud nepřijmou v tomto životě Ježíše jako Spasitele. V roce 1874 a krátce nato br. Russell a další, začali kázat o konci časů pohanů v roce 1914 (viz předmluva ke 2. svazku Studií Písma) a nastávajícím čase velikého soužení. Také někteří mluvčí nominální církve, včetně pošetilých panen (Matouš 25:1–12; E3 str. 182; E6 str. 246), začali kázat konec časů pohanů v roce 1914. Učili však, že po roce 1914 nebude pro lidstvo naprosto žádná příležitost ke spáse, ale jen Boží hněv a věčná muka v ohni pro ty, kteří do té doby nepřijmou Ježíše jako Spasitele (v. 4.; C, příloha str. 395; P 71 str. 72 sloupec 1)


PŘEDVÍDANÁ OBNOVA PRO LIDSTVO


(30) Br. Russell a další, vyvrátili tyto bludy Jonášovy protiobrazné třídy kázáním o budoucí zkoušce a obnově pro nevyvolené lidstvo. Učení o obnově předvídá, že lidský rod během zprostředkovatelské vlády uvěří Božímu poselství, nabádá jej k pokání, k víře v Krista jako Spasitele a k posvěcení jako zaručenému způsobu, jak se vyhnout věčné zkáze. V této souvislosti bude všem hlásáno pokání, víra v Ježíše jako Spasitele a sebezapření ve prospěch Boha a Krista, od nejmenšího až po největšího (v. 5; Jeremjáš 31:34).


(31) Boží poselství pronikne k mnohým, kteří byli předními lidmi v tomto světě a v Tisíciletí opustí postavení a moc, kterou nyní získali a ze srdce projeví pokání a víru, aby se vyhnuli zkáze. Tímto začne jejich cesta k získání věčného života na zemi (v. 6). Způsobí, díky svému rozhodnutí a rozhodnutí svých podřízených, že celému lidskému světu bude hlásáno (Izajáš 11:9), že by všichni měli ve svých myslích, srdcích a povaze opravdu činit pokání a usilovně volat k Bohu a odvrátit se od svých zlých cest a násilí (v. 7 a 8).


(32) Vidíme zde lidstvo, které reaguje správně a doufá, že Bůh nedovolí, aby jej jeho hněv zničil, nedovolí, aby zahynuli (v. 9). Bůh je uveden jako ten, kdo vidí jejich skutky, vidí, že se mnozí odvrátí od svých zlých cest a proto změní svůj způsob jednání a nezničí poslušné lidi, ale spíše jim dá věčný život jako třídě ovcí (v. 10; Zjevení 20:12). Tyto věci, předvídané v té době a také potom br. Russellem a mnohými dalšími, kteří byli osvíceni, se stanou skutečností během zprostředkovatelské vlády, poté, co začne obnova.


NESPRÁVNÝ POSTOJ PROTIOBRAZNÉHO JONÁŠE


(33) Patřičným mluvčím nominální církve se samozřejmě nelíbilo kázání o budoucí zkoušce pro lidstvo po období věku evangelia. Nazývali toto učení pohrdavě „druhou příležitostí“ (P 38 str. 188). Když přišel a proběhl rok 1914 aniž by lidstvo bylo obecně zničeno Božím hněvem a – podle jejich víry – aniž by šlo do věčných muk v ohni, část z nich ve větší nebo menší míře byla, přinejmenším vnitřně, velmi nespokojená a rozhněvaná. Více podrobností se v této souvislosti naplní, když patřiční mluvčí nominální církve, kteří nebyli novými stvořeními, budou probuzeni z mrtvých a skutečně uvidí probíhající obnovu. Zamýšlíme se teď nad uplatněním tohoto obrazu ve vztahu k nim. Část z nich, místo aby měla z obnovy radost, bude přinejmenším vnitřně a přechodně nespokojená a rozhněvaná. Bude více znepokojená sama sebou, svou pověstí mluvčích apod., než celým lidstvem získávajícím během zprostředkovatelské vlády jedinou plnou a oprávněnou příležitost ke spáse.


(34) Tito mluvčí v modlitbě před Jehovou prohlásí, že kázali jen jeho poselství – podle jejich mínění – a dělali jen to, co se jim zdálo za daných okolností nejlepší, stejně jak to dělali ostatní příslušníci jejich třídy před nimi. Přiznají, že jej rozpoznali jako milosrdného, pomalého k hněvu, velice laskavého a vždy připraveného ke změně způsobu jednání vůči hříšníkům, když ti projeví skutečné pokání. Budou však tvrdit, že tak mělo být jen před koncem věku evangelia – a tudíž by pak pokání nemělo být přípustné, neboť by to bylo poskytnutím druhé příležitosti (v. 2).


(35) Někteří z těchto vůdců budou mít takový nedostatek mírnosti a pokory, že budou tak tvrdohlaví a nepřipravení opustit své bludné učení, že přinejmenším svým postojem řeknou, že raději zemřou, než aby žili (v. 3). Jehova obzvlášť prostřednictvím svých věrných služebníků podá proti tomu námitky (v. 4). Někteří z nich však stále nebudou reagovat, budou se chovat rozmrzele a pevně pěstovat ve své mysli blud – obrazně sedět v ochraně jeho stínu – s nadějí, že nějakým způsobem zkáza a věčná muka, která předpovídali, přijde místo obnovy na nevyvolené lidstvo (v. 5).


(36) Jehova bude s nimi jednat laskavě a připraví na začátku zprostředkovatelské vlády zvláštní tisíciletá opatření pro jejich ochranu před zkouškami, které by byly pro ně v té době příliš kruté. Tito mluvčí budou mít z toho radost (ricinovník [hebr. kikajon; připouští se, že byla to rostlina obsahující ricinový olej, která má velmi velké listí], v. 6.). Bůh však způsobí, že tato ochranná opatření budou jen dočasná a v pravý čas skončí (v. 7.).


(37) Pak Bůh dovolí na tyto vůdce zvýšený žár zkoušek (Zacharjáš 13:9) a duchovních bojů (E5 str. 522, 523). Způsobí to patřičným mluvčím velký zármutek, takže se budou domnívat, že je pro ně lepší zemřít než žít v těchto ohnivých zkouškách (v. 8). Bůh jim vytkne a zeptá se jich, zda se zlobí kvůli tomu, že tato zvláštní ochranná opatření byla odstraněna. Odpovědí, že se velice zlobí, dokonce si přejí smrt (v. 9).


(38) Jehova pak připomene patřičným mluvčím, že požadovali milosrdenství – požadovali, aby Boží zvláštní ochranná opatření nebyla od nich odstraněna, ačkoliv jim nevěnovali žádnou práci, když byla poskytnuta a pak rychle odstraněna. A přesto si nepřáli, aby Boží milosrdenství bylo uplatněno ve prospěch nevyvolených poskytnutím jim tisícileté zkoušky, nevyvolených, z nichž obrovské množství lidí bylo v neznalosti a nikdy nemělo příležitost ke spáse ve svých srdcích, myslích a povaze (v. 11). Doufáme, že následkem těchto tisíciletých zkušeností mnoho členů protiobrazného Jonáše nakonec srdečně přijme Pravdu, projeví správného ducha a získá věčný život na zemi v třídě ovcí. Zdá se však, že se někteří budou tak pevně přidržovat teorii „neexistující tisícileté zkoušky a věčných muk pro všechny, kteří nepřijali Krista ve věku evangelia“, že se jí nikdy nevzdají, ačkoliv kvůli tomu, že se z tohoto bludu a jeho ducha neočistí, budou nakonec zničeni v třídě kozlů. Děkujeme Pánu za toto studium.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz