korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie



PODPASTÝŘI V CÍRKVI


Jehova je veliký pastýř, který převyšuje všechny ostatní (Žalm 23:1; 80:2; Jan 10:29). Pod jeho vedením je Ježíš „dobrý pastýř“, „veliký pastýř ovcí“, „kníže pastýřů“ (Jan 10:11; Židům 13:20; 1. Petrův 5:4, BK).


Pod vedením Ježíše jsou pastýři pro Jehovu především apoštolové (Jan 20:15–17; 1. Petrův 5:2–4). Těch nejvyšších podpastýřů bylo pouze dvanáct (Matouš 10:2–4; 19:28; Lukáš 22:29, 30; Zjevení 12:1; 21:10, 14), přičemž apoštol Pavel, nikoliv Matěj, zaujal místo Jidáše (1. Korintským 4:9; 9:1, 5; 15:5–11). Navzdory opačným nárokům papežů a dalších, apoštolové neměli žádné následníky. Všichni další, kteří tvrdí, že mají zvláštní zmocnění dvanácti apoštolů a jsou jejich následníky, jsou lháři (2. Korintským 11:13; Zjevení 2:2; Judův 13).


Další pastýři pod vedením Ježíše, také jím podpořeni, zplnomocněni a řízeni, jsou neapoštolské hvězdy, sedm složených lidských andělů (vyslanců) pro sedm období nominální církve, včetně současného laodikejského období (Zjevení 1:16, 20; 2:1–29; 3:1–22; Micheáš 5:5). Mezi těmito „členy hvězdy“ bylo mnoho reformátorů a jiných zvláštních podpastýřů.


Dalšími podpastýři pod vedením Ježíše jsou ostatní všeobecní starší, „druhořadí proroci“ (1. Korintským 12:28, KJV), kteří slouží k prospěchu obecné církve a také (ve většině případů) místním sborům. Řadíme mezi ně Barnabáše, Apolla, Timotea, Tita a další z apoštolské doby.


PODPASTÝŘI V MÍSTNÍCH SBORECH


Podpastýři, kteří slouží jako duchovní za účelem kázání a učení v místním sboru, jsou obvykle biblicky pojmenováni staršími, i když jsou také nazváni biskupy. Podle učení apoštolů (které jako křesťané máme následovat jako naše průvodce – Matouš 18:18) úřad staršího nebo biskupa je v církvi jeden a tentýž – obě jména byla používána záměnně pro stejné osoby a úřad. V apoštolských dobách měl zpravidla každý sbor víc než jen jednoho staršího nebo biskupa (Skutky 13:1; 14:23; 21:18; Jakubův 5:14, 15).


Apoštol Pavel přímo nazývá stejné osoby staršími a biskupy. Ve Skutcích 20:17 řekl, že poslal do Efezu pro tamější starší (řecky presbuteroi, z něhož pochází české slovo presbyteři). Pak (verš 28) oslovuje tyto stejné starší jako „dozorce“ (řecky episcopoi, stejné slovo je vždy v bibli překládáno slovem biskupové).


Stejný apoštol v listu Titovi 1:5–7 ztotožňuje názvy „starší“ a „biskup“ jako týkající se stejných osob a stejného úřadu. Nejdříve říká Titovi, aby ustanovil v každém městě starší, a pak, když ve verši 6 zmiňuje určité vlastnosti, které by měli starší mít, uvádí i důvod, proč by měli tyto vlastnosti mít, totiž že jsou to vlastnosti, které musí mít biskupové.


Kromě toho apoštol v 1. Petrův 5:1–4 dokazuje, že starší a biskupové jsou stejné osoby. Ve verších 1 a 2 používá stejný obraz starších, kteří pasou stádo, obraz, který apoštol Pavel ve Skutcích 20:28 vztahuje k biskupům. Navíc řecké slovo přeloženo ve verši 2 jako „dohlížejte“ je jiný tvar kořene slova „dozorce“ (biskup) ve Skutcích 20:28, kde starší jsou biskupy; a ve verších 1 a 2 starší jsou ti, kteří „dohlížejí“ nebo spravují „dozorčí úřad“ (Skutky 1:20, ČSP, pozn.). Tito starší z veršů 1 a 2 jsou ve verši 4 odlišeni od Ježíše, nejvyššího pastýře, a ukázáni jako podpastýři nebo pastoři – název použitý pro ně v Efezským 4:11 (v angl. KJV).


Navíc skutečnost, že biskupové a diákoni byli dvěma druhy sborových služebníků zmíněných ve Filipským 1:1 a 1. Timoteovi 3:1, 10, 12, 13, naznačuje, že starší a biskupové jsou stejné osoby a mají stejný úřad.


Tito starší neboli biskupové se lišili v talentech, v duchu zasvěcení Hospodinu a Jeho službě, a také, podle okolností připravených prozřetelností, mírou prospěchu pro Hospodina (Římanům 12:6–8). Někteří vyvíjeli větší působení ve prospěch Boha, Pána, pravdy a bratří, a proto byli ve větší úctě (1. Timoteovi 5:17).


JAK POJMENOVAT SLUŽEBNÍKY


Kdybychom v dnešní době říkali biskupové těm, kteří byli zvoleni, aby kázali a učili v místních sborech, bylo by to obecně velice špatně pochopeno, protože ve většině denominačních církví jsou biskupové považováni za hlavní církevní hodnostáře, stojící o stupeň výše než místní starší. Z tohoto důvodu je nejlépe nenazývat místní kazatele a učitele biskupy.


Domníváme se také, že by církevní služebníci neměli být nazýváni „důstojnými“ („velebnými“, angl. „reverend“). I když mnoho duchovních používá toto oslovení, někteří si neuvědomují, že v Písmu není žádná zmínka o tom, že by toto nebo jakékoliv obdobné označení mělo být používáno Božími služebníky. V anglickém překladu KJV se slovo „velebný“ (angl. „reverend“) nachází pouze jednou, v Žalmu 111:9: „svaté a velebné je jeho jméno“. Zde se vztahuje k Jehovovi, a zdá se, že nejlepší bude ponechat je pro něj.


Myslíme si, že když je zapotřebí nějakého označení pro ty, kteří slouží jako duchovní kázáním a vyučováním, nejlépe používat název starší, ačkoliv biblicky bychom je mohli nazývat pastory (jak jsme již uvedli, toto slovo se k nim vztahuje jako k podpastýřům).


Stárnutí není dostačující kvalifikací pro staršího ve smyslu, jak o tom učí Písmo. Křesťanští bratří se stávají způsobilými k úřadu staršího přiměřeným růstem ke Kristově podobě a růstem v poznání Boží pravdy z Písma, když mají nebo rozvíjejí vhodné schopnosti nezbytné k vyučování, a když mají patřičné okolnosti připravené prozřetelností a další biblické kvalifikace. Jinými slovy, musejí být biblicky zralými bratry, nikoliv „nemluvňaty“ a „nedávno obrácenými“ (1. Korintským 3:1–3; Efezským 4:13, 14; 1. Timoteovi 3:6; Židům 5:12–14).


Timoteus, poměrně mladý člověk (1. Timoteovi 4:12; 2. Timoteovi 2:22), měl kvalifikace k úřadu staršího, dokonce obecného staršího, a sloužil jako takový, protože měl nezbytnou duchovní zralost – růst v milosti a poznání – a také další nutné kvalifikace.


USTANOVENÍ „STARŠÍCH V KAŽDÉM SBORU“


Co říká Písmo o způsobu ustanovení starších ve sborech? Níže citujeme z knihy „Nové stvoření“, 6. svazku Studií Písma, str. 276–279:


„V každém sboru jim ustanovili starší a v modlitbách s posty je svěřili Pánu, v něhož uvěřili“ (Skutky 14:23).


Forma tohoto sdělení spolu s četnými zmínkami o starších ve všech sborech opravňuje k závěru, že to byl neměnný zvyk prvotní církve. Slovo „starší“ v tomto verši zahrnuje evangelisty, pastory, učitele a proroky (veřejně přednášející). Proto je důležité, abychom zjistili, co znamená slovo „ustanovili“. V současné době je toto slovo všeobecně používáno pro obřad uvedení do úřadu, ale význam řeckého slova cheirotoneo, použitého v tomto textu, je jiný. Znamená ono „volit zvednutím ruky“, tedy dosud obvyklý způsob hlasování. Tato definice je uvedena v Youngově „Analytické biblické konkordanci“. Jelikož tato konkordance může být považována za autoritu presbyteriánů, zmíníme také definici uvedenou v Strongově konkordanci, která je považována za autoritu metodistů. Poslední zmíněná definuje kořen tohoto slova takto: „někdo zvedající ruku, hlasující (zdvižením ruky)“.


Naprosto jiné řecké slovo je použito, když náš Pán řekl apoštolům: „Já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás“ (Jan 15:16). Zde je slovo tithemi, stejné, které použil apoštol, když mluvil o svém ustanovení: „Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem“ (1. Timoteovi 2:7). Avšak toto ustanovení, jak to apoštol zřetelně prohlašuje, nebylo „od lidí nebo skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce“ (Galatským 1:1). Všichni členové pomazaného těla, sjednoceni s hlavou, spoluúčastníci jeho ducha, jsou podobně ustanoveni, ovšem nikoliv k apoštolství jako Pavel, ale jako služebníci pravdy, každý podle svých talentů a možností (Izajáš 61:1). Pouze dvanáct bylo ustanoveno jako apoštolové – zvláštní zástupci a zplnomocnění služebníci.


Vrátíme se k ustanovení a uznání starších pomocí hlasování ve shromáždění Nových stvoření „zvednutím ruky“, jak bylo uvedeno výše, a věnujme pozornost skutečnosti, že to byl běžný zvyk, protože apoštol používá stejné řecké slovo, když vypráví, jak se Titus stal jeho pomocníkem: „Byl také sbory určen za našeho společníka na cestách“ (2. Korintským 8:16–19). Slova zvýrazněná kurzívou pocházejí z řeckého slova cheirotoneo, které, jak jsme řekli, znamená „volit zvednutím ruky“. Navíc slovo „také“ naznačuje, že i samotný apoštol byl vybrán v podobném hlasování – ne vybrán nebo zvolen apoštolem, ale misionářem, a při té příležitosti i zástupcem sborů, nepochybně na jejich náklady.


Nicméně některé z pozdějších apoštolských cest se patrně konaly bez hlasování a podpory sboru v Antiochii (2. Timoteovi 1:15). Pravidla prvotní církve ponechávala všem svobodu v uplatnění svých talentů a užívání svých prostředků podle svého svědomí. Shromáždění mohlo přijmout nebo odmítnout dokonce i službu apoštolů jako svých zvláštních zástupců. Podobně i apoštolové mohli přijmout nebo odmítnout tyto závazky, každý podle svobody svého svědomí.


Není však kromě způsobu zmíněného v Novém zákoně – ustanovení starších cestou voleb – nějaký jiný způsob? Není tam nic, co by mělo význam udělení pravomoci nebo svolení ke kázání ve smyslu nyní užívaného slova vysvětit, které je všeobecně používáno ve všech denominacích v souvislosti s povolováním a ustanovením starších, kazatelů apod.? Prozkoumáme tyto otázky.


Slovo ustanovit týkající se starších je použito ještě jen na jednom místě a je překladem jiného řeckého slova – kathistemi, které znamená „umístit, ustanovit“ (Young) a „umístit“ (Strong). Toto slovo se nachází v Titovi 1:5: „Abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti přikázal“, tj. jak jsem ti nařídil. Na první pohled se zdá, že tento verš naznačuje, že Titus byl zplnomocněn k tomu, aby ustanovil tyto starší bez ohledu na přání shromáždění (místních církví). Právě o tuto myšlenku se opírá episkopální teorie církevního řádu. Katolíci, církev episkopální a metodistická episkopální tvrdí, že jejich biskupové mají apoštolskou pravomoc a smí ustanovovat a jmenovat starší pro shromáždění bez zvedání ruky nebo hlasování místní církve.


Tento verš je základem pro tento názor, ale zdá se být slabým argumentem, když si všimneme poslední věty: „jak jsem ti přikázal“, a když uvážíme, že by apoštol určitě nepřikázal nebo nenařídil Titovi, aby jednal v této záležitosti v rozporu s tím, jak jednal on sám. Popis metody samotného apoštola podle správného překladu je velice jednoznačný: „A zřídivše jim, podlé daných hlasů, starší po církvech, a modlivše se s postem, poručili je Pánu, v kteréhož uvěřili“ (Skutky 14:23, BK).


Nepochybně apoštolova rada a rada Titova, jehož obzvlášť doporučil bratřím jako věrného služebníka pravdy, byla nejen žádaná, ale i bratry vyhledávaná a všeobecně dodržovaná. Nicméně jak apoštol, tak i všichni, kteří jej následovali, se snažili ponechat zodpovědnost tam, kde ji ponechal Bůh – na shromáždění, v jehož zájmu by mělo být zkoumání duchů [učení a učitelů], zda jsou z Boha (1. Janův 4:1). „Pokud však nechtějí, pak ať si říkají slova, v nichž není žádné světlo“ (Izajáš 8:20, B21). „Takových lidí se straň,“ radí apoštol – nemáme je volit ani žádným jiným způsobem uznávat jako učitele, starší apod.


V každém případě byl nezbytný souhlas shromáždění – ať už vyjádřený hlasováním, jak jsme uvedli, nebo ne. Předpokládejme, že by Titus jmenoval starší, kteří by nevyhovovali bratřím; jak dlouho by tam panoval mír? Co by mohl tento starší, nepřijatelný podle úsudku shromáždění, uskutečnit v pastýřské nebo jiné službě? Téměř nic.


Klerikalismus, nikoliv učení našeho Pána a jeho dvanácti apoštolů, je odpovědný za rozdělení věrných do dvou tříd – „kléru“ a „laiků“. To duch klerikalismu a antikristův stále ještě usiluje každým možným způsobem o vládu nad Božím dědictvím – úměrně míře neznalosti převládající v daném shromáždění.


Pán a apoštolové neuznávají jako Kristovo tělo starší, ale církev. Důstojnost a úcta, kterých požívají věrní starší jako služebníci Pána a církve, není pouze výsledkem jejich zhodnocení sebe sama, ani uznání od ostatních starších. Shromáždění, které volí, musí je znát a uznat ve světle Božího slova, jejich křesťanské ctnosti a schopnosti, jinak jim nemůže udělit takové postavení a poctu. Proto starší, který se jmenoval sám, nemá základ pro žádnou pravomoc. Sklon k přehlížení církve, Kristova těla, a nadřazování sebe sama a svého mínění nad celek je nejlepším důkazem, že takový bratr nemá správný postoj, aby mohl být uznán starším. Pokora a uznání jednoty shromáždění jako Pánova těla jsou primárními vlastnostmi nezbytnými pro tuto službu.


Žádný bratr by se také neměl ujmout veřejných povinností v církvi jako vedoucí, zástupce apod., aniž byl vybrán a to ani tehdy, je-li přesvědčen, že nejsou žádné pochybnosti ohledně jeho přijatelnosti. Biblický způsob stanovování starších ve všech shromážděních spočívá ve sborových volbách – hlasováním zvednutím ruky. Trvat na těchto volbách před zahájením služby znamená uposlechnout biblický pokyn. Tento druh voleb posiluje staršího, a navíc připomíná shromáždění jeho povinnosti a zodpovědnost za zvolené starší v Pánově jménu a duchu – jako vyjádření Boží volby a vůle. Navíc podle tohoto biblického řádu se členové shromáždění zajímají o všechna slova a skutky starších jako svých služebníků a zástupců. Je to v protikladu k převládajícímu mínění, že starší jsou majiteli shromáždění a vládnou nad ním a končí jejich myšlení a mluvení o něm jako o „mém lidu“, místo aby říkali: „Pánův lid, jemuž sloužím.“


Proč nejsou tyto záležitosti, tak jasně popsané v Písmu, všeobecně chápány a hlásány? Je tomu tak proto, že lidská povaha má ráda pocty a postavení, a snadno podléhá chybným předpokladům podporujícím tuto zálibu. Také proto, že tento stav je populární po sedmnáct století; a rovněž proto, že lidé si na tuto situaci zvykli a dávají jí přednost před svobodou, kterou vydobyl Kristus. Navíc mnozí lidé jsou natolik přesvědčeni, že zvyky Babylonu musí být správné, že nikdy neprostudovali, co říká Pánovo slovo v této záležitosti. [Tolik citát z knihy Nové stvoření].


OMYLY SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH


Poté co apoštolové zemřeli, nastalo „veliké odpadlictví“, a výše popsaná apoštolská církevní organizace byla narušena vůdci dychtícími po moci (2. Tesalonickým 2:7). J. F. Rutherford, zakladatel Svědků Jehovových, zvolil stejný postup, chopil se moci a zamítl výše popsané biblické učení týkající se starších a jejich volby ve sboru.


Rutherford tvrdil, že starší jsou pouze neúředními a nezvolenými zralými bratry ve sborech. Prohlásil: „Úřad staršího biblicky neexistuje a nikdo nemůže být učiněn starším na základě hlasování lidí.“


Dokonce i základní učení vůdců „Svědků Jehovových“ se často mění tak, že jejich příznivci nevědí, čemu mají věřit. Po Rutherfordově smrti a po mnohaletém učení výše uvedeného zaslali vůdci SJ v prosinci 1971 každému sboru dopis, v němž sdělili, že sbory přece jenom mají mít své starší. Jsme rádi, že tímto způsobem zavrhli jeden z Rutherfordových omylů. Nezřekli se však jeho omylu týkajícího se biblické doktríny volby starších zvednutím ruky v místní církvi. Místo toho se stále přidržují Rutherfordovy mocichtivé, autokratické, neteokratické a křesťanské svobody zbavující praxe „vedoucího sboru“ SJ v New Yorku, který definitivně rozhoduje o tom, kdo může být kazatelem a učitelem v místním sboru. Tímto způsobem zbavují místní sbory svobody a privilegií, které jim dal Bůh.


Navzdory opačným tvrzením je zřejmé, že dle výše popsaného učení 6. svazku, nazvaného Nové stvoření, je zcela správné, že při každých volbách v místních církvích volí své služebníky hlasováním zvednutím ruky.


Dr. Strong a Dr. Young jsou v 6. svazku, na který odkazujeme, citováni na důkaz toho, že základním významem řeckého slova cheirotoneo je volba zvednutím ruky. Poukazuje na to však řada dalších autorit. Zmiňme několik z těch, kteří potvrzují správnost 6. svazku:


„volit zvednutím ruky“ (Thayer); „zvednout ruku“ (Bagster); „volit zvednutím ruky v athénském sboru“ (Abbott–Smith); „zvednout ruku za účelem hlasování v athénském sboru“ (Liddell a Scott).


Každá místní církev, shromáždění, kongregace Božího lidu, by si tedy měla uvědomit, že má biblické privilegium a právo volit hlasováním zvednutím ruky ty, které si přeje, aby ji sloužili jako starší, diákoni apod. Je to nastíněno na základě Písma v 6. svazku Nové stvoření. Sbor by si měl také uvědomit, že nesmí dovolit žádným výborům starších, správám, řídícím orgánům nebo jednotlivcům, aby tato práva a privilegia omezovali, popírali, či usilovali o jejich zrušení. Těmto skupinám a jedincům dychtícím po moci – jako Diotrefés, který měl rád přední místa (3. Janův 9) – máme laskavě a rozhodně odporovat a odmítnout je, trvají-li na svém zkázonosném postupu.


Skuteční podpastýři Pánova stáda se vyvarují byť i zdání toho, že se chápou moci, a místo toho se budou pečlivě snažit sytit a jiným způsobem vést Pánovo stádo.


Nechť všichni, kteří v jakémkoliv smyslu slouží jako podpastýři Jehovovi, našemu velikému pastýři, a Ježíšovi, velikému pastýři pod jeho vedením, si uvědomí, že plní nejdůležitější službu a že ji mají dělat v Pánově duchu. Nechť slouží nezištně („ne pro špinavý zisk“), „ochotně“, s horlivostí plnou lásky, hlubokou pokorou a skutečnou hlubokou láskou k Pánovu stádu a jeho nejvyššímu prospěchu. Pamatujme, že jako podpastýři nejsme pány „nad dědictvím Páně“, ale máme být vzorem pro stádo (1. Petrův 5:1–4). Mějme na paměti, že každá církev (místní sbor) je paní u sebe, a hlasováním zvednutím ruky rozhoduje o tom, koho si přeje, aby jí sloužil, a co udělá se svými záležitostmi.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz