korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie


SOBOTA


Sedmička je v Bibli velice důležité číslo, důležité ve všem, co se vztahuje k Božímu plánu. V první kapitole Genesis je sobota obrazně zmíněna v souvislosti se sedmou epochou Božího stvořitelského díla na naši Zemi – zavedení z chaosu řádu. Až do doby, kdy byl dán Izraelcům Zákon, nikdo nebyl povinen zachovávat sobotu. Protože zmíněná Smlouva zákona byla sjednána jen s jediným národem (Izraelem) a ne s žádným jiným (Exodus 34:27; Deuteronomium 5:2, 3), požadavky Zákona týkající se soboty se vztahují jen k tomu národu. To neznamená, že by určení jistého množství času na odpočinek prospělo jen Židům anebo že posvěcení Bohu zvláštního, sedmého dne by neprospělo ostatním. Znamená to jen, že Bůh sjednal smlouvu pouze s jediným národem, proto taky jen jemu zjevil svou vůli, svůj Zákon a poslušností vůči němu podmínil obdržení slíbených požehnání.


Není důvod popírat význam čtvrtého přikázání židovského Zákona. Je v něm výslovné nařízení, že sedmý den v týdnu má být pro Židy dnem odpočinku, v němž není dovoleno dělat žádnou práci otci a dítěti, zaměstnavateli a sluhovi, muži a ženě, volovi a oslu nebo jakémukoliv jinému stvoření, které patřilo Židovi (Exodus 20:8–11). Byl to den odpočinku v tom nejběžnějším slova smyslu. Uctívání Boha v tomto dnu nebylo nařízeno, ne proto, že by Bůh byl nespokojen s jeho uctíváním v tomto nebo jakémkoliv jiném dnu, ale proto, že byl k tomu jiný důvod: důraz byl kladen, o čem se brzy dozvíme, na to, aby se v tomto dnu odpočívalo, nikoliv uctívalo. O přísnosti tohoto zákona vůči Izraeli přesvědčivě svědčí skutečnost, že z Božího příkazu byl jednou ukamenován muž, který v sobotu jen sbíral dříví (Numeri 15:32–36). Je tedy zřejmé, že v Zákoně daném Izraeli se v této záležitosti jednalo, dá se říct, přísně do posledního puntíku.


JEŽÍŠ VĚRNÝ ZACHOVÁVÁNÍ SOBOTY


Nový zákon popisuje, jak někteří obviňovali Ježíše z propagace nedbalosti v zachovávání sobot, je to ale jen výsledek špatného pochopení. Ježíš, jenž byl narozen „pod Zákonem“ (Galatským 4:4), měl stejnou povinnost zachovávat tento Zákon do písmene jako všichni ostatní Židé. V nejmenší míře samozřejmě tuto povinnost neporušil (Matouš 5:17). Učitelé Zákona a farizeové v mnoha ohledech odstoupili od skutečného ducha Zákona. Jejich tradice, kterou tehdy prezentoval Talmud, se snažila vysvětlit Zákon, ve skutečnosti jej ale často dělala, jak říkal Ježíš, prázdným, bezvýznamným a absurdním. Podle tradice jejich starších porušením soboty bylo například mnutí hladovým člověkem v dlaních zrní pšenice, foukání plev a jedení zrní, jak to udělali jednu sobotu učedníci, když procházeli obilím. Farizeové na to upozornili a požadovali, aby Ježíš odsoudil učedníky, protože se domnívali, že je tato jednoduchá činnost prací – sežínáním, mlácením a profukováním. Ježíš se proti takovému absurdnímu a chybnému výkladu Zákona ohradil a svými argumenty dokázal každému, kdo chtěl být poučen, že učitelé Zákona a farizeové špatně chápali Boží úmysl – chybně vykládali zákonní sobotu (Matouš 12:1–8; Marek 2:23–28). Několikrát při různých příležitostech uzdravoval v sobotu nemocné. A co víc, většinou léčil v tomto dnu, k velkému pobouření farizeů, kteří ho považovali za toho, kdo přestupuje Zákon. Nemůžeme přijmout, že Ježíš dělal tyto zázraky kvůli dráždění farizeů. Měli bychom spíše chápat, že židovská sobota byla předobrazem veliké Soboty v budoucnu – předobrazem období vlády Mesiáše a uzdravení všeho pozemského zármutku.


Ježíš zřetelně dokázal učitelům Zákona a farizeům jejich špatné pochopení významu Božího nařízení: Bůh nestvořil člověka jen kvůli tomu, aby zachovával sobotu, ale sobota byla zavedena pro člověka a k jeho prospěchu. Proto vykonávání opravdu nutné práce pro uspokojení potřeb člověka v sobotu je správné. Ježíš se navíc posunul dál a ukázal posluchačům absurdnost jejich postoje – otázal se, zda by dovolili utrpení a smrt zvířete a utrpěli s tím spojenou ztrátu, kdyby vůl nebo osel komukoliv z nich spadl do jámy v sobotu. Kdyby takto pomohli v neštěstí jakémukoliv stvoření, byli by jistě ospravedlněni. Ježíš pokračoval a zeptal se, když lze tak hodně udělat pro němé stvoření, zda není tím spíše správné konat skutky milosrdenství a nést pomoc v sobotu člověku.


SEDMÝ DEN STÁLE SOBOTOU


Hodně křesťanů chybuje, když se domnívá, že Smlouva zákona, sjednána Bohem s Izraelem, skončila – pominula. Naopak, apoštol sděluje: „Zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ.“ (Římanům 7:1) Židovský zákon nadále taktéž platí pro dnešního Žida, jako platil pro jeho otce v době Mojžíše. Dokud Bůh nerozšíří a neudělá Smlouvu zákona tím, co prorok (Jeremjáš 31:31–34) nazývá Novou smlouvou – Novou smlouvou zákona, jen smrt (skutečná nebo z důvodu příchodu ke Kristu, jenž je smrtí pro Zákon – Římanům 7:4; 10:4) může od něj Žida osvobodit. To nastane, když Zprostředkovatel Nové smlouvy bude povolán z bratří. Tento prorok bude jako Mojžíš, bude však větší než on – bude jeho protiobrazem. Tímto prorokem bude kompletní Kristus – Ježíš jako hlava a kompletní církev, o níž se často mluví jako o členech jeho těla nebo je taky nazývána nevěstou, chotí Beránkovou (Zjevení 21:9). Tento protiobrazný Zprostředkovatel (Skutky 3:22, 23) bude prostřednictvím v té době zavedené Nové smlouvy pomáhat Židům (a všem, jež přijdou skrze něj ke shodě s Bohem) v návratu k lidské dokonalosti, v níž budou v každém ohledu schopni dokonale zachovávat Boží právo. Tento velký Zprostředkovatel, Mesiáš, bude toto dílo provádět po dobu jednoho tisíce let (Zjevení 20:4, 6).


Jak jsme se už zmínili, Smlouva zákona pořád platí pro každého Žida, neplatí však pro nikoho jiného, protože se nikdy netýkala ostatních národů. Během Věku evangelia – období mezi smrtí Krista a zahájením Nové smlouvy – Ježíš jako velký velekněz obětuje „lepší oběti“, o nichž mluví svatý Pavel (Židům 9:23) a jež obrazně líčí Leviticus 16. První částí oběti velkého velekněze bylo obětování lidského těla. Přijal je za tímto účelem když se „stal tělem“ – „dal jsi mi tělo“ „pro [za účelem] utrpení smrti“ (Jan 1:14; Židům 10:5; 2:9). Druhá část jeho „lepších obětí“, obětování jeho mystického těla (církve), byla zahájena v den letnic. Velký velekněz se tehdy stal Přímluvcem těla. Ty, kteří je tvořili, přijal jako své údy na zemi. Jejich utrpení se od této chvíle stalo jeho utrpením do té míry, že Saulovi z Tarsu řekl: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ (Skutky 9:4, 5) Po jejich přijetí jako zástupců v těle, po přikrytí jejich skvrn zásluhou Přímluvce, byli Nebeským Otcem zplozeni z Ducha svatého a stali se členy Nového stvoření – duchovního Kristova těla, jehož hlavou je Kristus.


Výše jsme podotkli, že sobota, která stále platí pro Židy, se netýká ostatních národů. Toto konstatování bychom měli doplnit poznámkou, že někteří se nesprávně snaží stát Židy, přijímají podmínky Smlouvy zákona, zachovávají soboty atd. Svatý Pavel si všiml této tendence během svého života. Věnujme pozornost jeho slovům mířeným proti křesťanům v Galacii, již nebyli rodilými Židy, ale pohany. Říká: „Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem: Co slyšíte v zákoně? Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil.“ (Galatským 4:21; 3:1) Dále jim dokazuje, že Židé žijí v otroctví Zákona a nikdy nezískají na jeho základě věčný život. Pak argumentuje, že nemohou-li Židé zachováváním Zákona získat věčný život, bylo by pošetilé se domnívat, že pohané získají Boží přízeň a věčný život zachováváním téhož. Říká: „Vždyť ze skutků zákona nebude před ním [Bohem] nikdo ospravedlněn.“ (Římanům 3:20). Jedinou cestou k získání Božího ospravedlnění je přijetí Ježíše a jediným způsobem zachování tohoto ospravedlnění je naše úplné posvěcení k tomu, abychom se stali jeho učedníky, věrnými až na smrt v následování Mistra – jak je psáno: „Vybízím vás tedy, bratří (…), abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.“ (Římanům 12:1)


KŘESŤANÉ A ZÁKON


Svatý Pavel neřekl, že se křesťané nemají snažit zachovávat Boží zákon, ale že by se neměli jemu podvolovat jako smlouvě. Nedomníval se taky, že odporováním Smlouvě zákona získají nebo zachovají pokoj s Bohem a získají odměnu věčného života. Naopak, říká: „Aby byl požadavek zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Římanům 8:4) Jeho myšlenka je zřejmá. Desatero nikdy nebylo dáno křesťanům, ale je zcela správné, aby křesťané pohlíželi na Desatero, všimli si ducha jeho učení a snažili se v každém ohledu přizpůsobit k němu svůj život.


Jaký je tedy duch Desatera? Náš Pán Ježíš jej shrnul takto: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (…), bližního jako sám sebe.“ (Marek 12:30, 31) Náš Pán nejen zachoval Zákon, ale dal mu hlubší význam. Ukázal, že má větší rozměr, než kdy Židé předpokládali – délku, šířku, výšku a hloubku, která převyšuje schopnosti padlého lidstva. Učinil jej ctihodným (srovnej Izajáš 42:21, KJV). Židé, kteří se po dobu více než šestnácti století snažili zachovávat Boží zákon, měli důvod k pochybám ohledně toho, zda někdo je s to zachovávat jej způsobem, jenž by Boha uspokojil. Skutečnost, že Ježíš dokonale zachoval Zákon, a tím taky uspokojil Boha, způsobila, že Zákon se stal ctihodný – Ježíš dokázal, že to nebyl přemrštěný požadavek, jenž by převyšoval schopnosti dokonalého člověka.


V Matoušově evangeliu v páté kapitole Ježíš ozřejmil pravý smysl Zákona a předložil hlubší význam několika přikázání. Poukázal například, že každý, kdo se hněvá nebo v jakékoliv míře dává najevo škodolibého nebo vražedného ducha, porušuje přikázání „nezabiješ“ (srovnej 1. Janův 3:15). Náš Pán prohlásil, že přikázání „nezcizoložíš“ porušuje už jen duševní čin bez zjevného skutku – obyčejná touha spáchání cizoložství, naskytne-li se příležitost, by byla porušením ducha tohoto přikázání. Právě v tom spočívá ono prohloubení smyslu Desatera. Proto apoštol mohl říci, že je mohou křesťané správně posoudit ve vetší míře než Židé, a to v důsledku obdržení Ducha svatého. To je ono nejvyšší porozumění Božího práva, jenž se naplňuje v nás (křesťanech – Ježíšových následovnicích), kteří se životem ubíráme nikoliv podle těla, jeho tužeb a popudů, ale podle Ducha – ducha Božího zákona, ducha, jenž Otec přelil do našich srdcí – podle touhy, stát se podobným tomu, jenž je pramenem lásky a čistoty.


PODSTATA SOBOTY


Také ostatní přikázání obsahují dodatečný a hlubší význam než ten chápány Židy. Týká se to tedy i čtvrtého přikázání, jež nařizovalo zachovávání sedmého dne jako dne odpočinku – šabatu. Slovo šabat znamená odpočinek a jeho hlubší, protiobrazný význam pro křesťany je odpočinek víry. Židé, kteří nebyli schopni zachovávat Mojžíšův zákon a nemohli tedy získat prostřednictvím Smlouvy zákona věčný život, byli přemlouváni k útěku ke Kristu. Pak se stali mrtvými pro Smlouvu zákona v důsledku plného odstoupení od něj a obdrželi příležitost stát se členy Krista (Římanům 7:4) – spoluúčastníky Smlouvy oběti. Garantovalo jim to slíbený odpočinek od Zákona a jeho odsouzení, protože „není žádného odsouzení pro ty (…) v Kristu“ (Římanům 8:1) – protože Kristova zásluha překrývá nedostatky všech těch, kteří se snaží kráčet v jeho šlépějích, a Duch a Boží slovo je ujišťují o Boží přízni, která vede k pokoji s Bohem skrze Pána Ježíše Krista a přivádí k odpočinku. Apoštol tedy oznamuje: „Do odpočinutí [soboty] vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili“ (Židům 4:3). Apoštol navíc naznačuje, že ačkoli již nyní, skrze víru a poslušnost Kristu, jsme vešli do odpočinku víry, čeká nás (křesťany) ještě krásnější odpočinek po vzkříšení, když vstoupíme do odpočinku, jenž je vyhrazen pro ty, kteří milují Pána.


PADESÁTÝ DEN A PADESÁTÝ ROK


Vzpomínáme si, že Izrael měl dva systémy sobot: sobotní dny a sobotní léta. Sobotní dny počítáno od jara. Byly násobkem číslovky sedm. Sedm krát sedm dnů (čtyřicet devět dnů) vedlo ke dni slavnosti, padesátému dnu, jenž byl taky nazýván dnem letnic. Skutečný význam získal den letnic, až když Pán jako „prvotina těch, kdo zemřeli,“ vstal z mrtvých (1. Korintským 15:20). Pak ihned začalo počítání sedm krát sedm plus jedna a padesátého dne byl vylit Duch svatý na všechny „pravé Izraelity“, kteří už posvěceni očekávali v horní místnosti na zadostiučinění za jejich hříchy protiobrazným veleknězem a vylití Ducha svatého jako doklad jejich návratu k Boží milosti. Okamžitě získali pokoj s Bohem. Ihned vešli do odpočinutí. V tomto okamžiku pochopili, že jsou Božími dětmi, zplození z Ducha svatého, aby se ve správný čas mohli stát spoludědici s Ježíšem Kristem, jejich Pánem. Není-li pak pravdou, že všichni využívající povolání evangelia během celého Věku evangelia, všichni, kdo následovali Ježíše a jeho učedníky, odřekli hřích, důvěřovali Ježíši a plně mu obětovali svůj život, byli příjemci Ducha svatého a obdobně vešli do jeho odpočinutí? Jen ti, kteří vešli do tohoto odpočinutí a radosti Ducha, jej mohou plně posoudit.


Podívejme se nyní na sobotní rok. Každých sedm let měla země svůj odpočinek. Sedm krát sedm (čtyřicet devět) vedlo k padesátému roku, roku milostivému, v němž byly odepisovány veškeré dluhy a každý Izraelec se vracel ke svému vlastnictví. Byl to rok odpočinutí, míru a radosti. Tato slavnost znázorňuje slavné časy obrození v království Mesiáše, které jak věříme je blízko, ve dveřích. Když přijde tento čas, veškerá věrná Nová stvoření získají nebeský stav a navždy budou s Pánem. Jejich odpočinutí (zachovávání soboty) dosáhne plnosti, získá dokonalost a během této protiobrazné slavnosti se požehnání Boží milosti postupně rozšíří do celého světa, aby každé stvoření, jež si přeje přijít ke shodě s Bohem, vešlo do odpočinutí, jež Bůh zajistil ubohému a sténajícímu tvorstvu prostřednictvím velkého Vykupitele.


SOBOTA KŘESŤANA


Z toho, co jsme se dosud dozvěděli, je zřejmé, že Bůh neuložil křesťanům povinnost zachovávání soboty a sedmého dne nebo jakéhokoliv jiného dne v týdnu. Nicméně zajistil pro ně odpočinek v Pánu, jehož předobrazem byla židovská sobota. Ptáme se, v který den máme tento odpočinek zachovávat? Odpovídáme, že bychom měli v tomto stavu srdce, plného radosti, odpočinutí, pokoje v Pánu a jeho úplném díle setrvávat každý den. Proto křesťan, na rozdíl od Žida, jenž měl jen sobotní den odpočinku, se těší trvalým odpočinkem každý den. Místo toho, aby byl jen odpočinkem těla, je něčím lepším – odpočinkem duše, odpočinutím celé bytosti. Lze jej pocítit všude, protože křesťan má stálý odpočinek víry. Pro duchovní Izraelce je to duchovní protiobraz Zákona a soboty, jež byly dány tělesným Izraelcům. Kdokoliv překrucuje židovskou sobotu, dává zřetelně najevo, že dosud plně nepochopil a neocenil protiobraznou sobotu, jež Bůh prostřednictvím Krista zajistil duchovním Izraelcům.


Nemá však křesťan povinnost zachovávat jeden den v týdnu jako posvěcený Pánu? Odpovídáme: ano. Má takovou povinnost jako nikdo jiný na světě. Kvůli své smlouvě s Pánem je povinen zachovávat každý den jako posvěcený Pánu. Každý den má milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, z celé své mysli a z celé své síly; každý den má milovat svého bližního jako sám sebe. Snažíme-li se, jak jen je to možné, řídit se duchem Božího práva a pamatujeme-li, že krev Ježíše Krista, našeho Vykupitele, nás očisťuje ze všech nedokonalostí, jež jsou v protikladu naším úmyslům, můžeme neustále odpočívat v pokoji a radosti Pána. „Kdo jsme uvěřili (…), do odpočinutí vcházíme“. Není nařízen žádný zvláštní den, v němž by měl duchovní Izrael fyzicky a duševně odpočívat. Duševní odpočinek může mít vždycky a fyzicky v tom nebo onom dni, v závislosti na platných právních předpisech. Křesťan je povinen dodržovat stávající právo ve všech záležitostech, které nejsou v rozporu se svědomím.


SPRÁVNÉ VYUŽÍVÁNÍ SVOBODY


Nicméně musíme pamatovat, že naše svoboda v Kristu je svobodou od břemen a odsouzení hříchu a smrti. Nevěnujme pozornost svobodě od židovských omezení soboty a nerozebírejme skutečnost, že v Bibli žádný den nebyl křesťanům nařízen. Dávejme si pozor spíše na to, že tato svoboda má menší význam a důležitost ve srovnání s naším osvobozením z moci hříchu a smrti. Určili-li zákonodárci k odpočinku jistý den, zachovávejme jejich usnesení. Buďme podřízeni lidským nařízením. V křesťanských státech zákon předepisuje zpravidla první den v týdnu. Budeme opovrhovat tímto zákonem a tvrdit, že Bůh neporučil, abychom jej zachovávali, anebo tvrdit, že bychom měli užívat svobodu v plnění svých pracovních povinnosti atd.? Samozřejmě nikoliv. Naopak, máme být spokojeni ze zákona, který předepisuje jeden ze sedmi dnů k odpočinku. Využívejme tento den rozumně a v rámci našich možností k duchovnímu budování a pomáhání ostatním. Jaké požehnání z toho opatření vyplývá! Jaký prospěch nám přináší to, že se můžeme shromažďovat ke společné modlitbě, ke slavení Boha, studiu Bible a ke svědčení ostatním o Pravdě! Vymezují-li pozemské zákony víc než jeden sobotní den (odpočinku) v týdnu, tím spíše se můžeme těšit, že nám to dává ještě větší příležitost k využívání duchovních věcí.


Také bychom neměli využívat naše znalosti ohledně svobody, jíž se těšíme v Kristu, způsobem, který by mohl někoho pohoršit. Měli bychom v rámci možností zachovávat sobotu doporučenou státními zákony – i v maličkostech – abychom se nestali terčem pomluv, tak aby naše svoboda v Kristu a osvobození od Mojžíšova zákona nebyly pochopeny opačně – jako svoboda ve vyřizování rozmanitých věcí nebo v užívání rozkoší, ale jako výsada a příležitost ke vzdání pocty a služby Pánu a také k budování bratří v nejsvětější víře.


* * *


ODPOVĚĎ NA NÁMITKY ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE


Považujeme za správné odpovědět na následující (označené pořadovými čísly) teze Adventistů sedmého dne týkající se soboty.


SOBOTA BYLA DÁNA PO VSTOUPENÍ SMLOUVY V PLATNOST


(1) Sobotu lidé zachovávali dříve, než byl dán Zákon na hoře Sinaj (Exodus 16:23–30).


Odpověď: Ano, ale Smlouva zákona ve skutečnosti platila od okamžiku, kdy Izraelci opustili Egypt. Svátek „pominutí“ byl významnou součásti Zákona a byl zaveden v noci před odchodem Izraele z Egypta (Exodus 12:41–43). Bůh už vyvolil obrazného otce, zástupce tohoto národa, a jen s ním se stýkal. Samotná skutečnost, že schválili Mojžíše a byli mu poslušni, znamená, že sjednali smlouvu a zavázali se k zachovávání právních norem, jaké on dá. Vyjádření toho na Sinaji bylo pouze formální ratifikací a schválením smlouvy.


Sobota byla dána kolem dvou týdnu před tím, než byl formálně dán Zákon na kamenných deskách u hory Sinaj; totiž u příležitosti seslání many na poušti – během nejpříznivější příležitosti k poskytnutí Izraelcům lekce, dáním dvojnásobného množství many šestého dne, které postačilo i na sedmý den (Exodus 16:5, 22–30). Sobota byla ustanovena na památku jejich osvobození z otroctví v Egyptě, v němž neměli odpočinku od svých utiskovatelů. Je to výslovně řečeno v Deuteronomiu 5:15: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ Tento bod je všude uváděn jako začátek platnosti Smlouvy zákona: „V den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské.“ (Židům 8:9; Jeremjáš 31:32; Ezechiel 20:5, 6)


SOBOTA NEBYLA USTANOVENA PŘI STVOŘENÍ


(2) Bůh ustanovil sobotu při stvoření (Genesis 2:2, 3; Exodus 20:11) a patrně byla zachovávána od té doby, zatímco v Zákoně dánem Mojžíši byla jen zopakována a nabyla právní moci.


Odpověď: Tato teze je mylná. Biblický popis skutečně vzpomíná, že Bůh odpočinul sedmého stvořitelského dne, požehnal a posvětil jej, ale nezmiňuje se o příkazu jeho zachovávání nebo ustanovení sedmého dne před tím, než byl dán Izraelcům. Naopak, o sobotě není jediná zmínka během celého období dvou tisíc let, které předcházelo odchod Izraele z Egypta. Zjišťujeme, že teprve pak byla ustanovena pro tento národ na památku jeho osvobození. Z popisu vyplývá, že to bylo pro Izraelce něco nového. Skutečnost, že bylo zapotřebí vysvětlit toto nařízení (Exodus 16:20–30) a také nejistota Mojžíše v prvním případě porušení tohoto práva (Numeri 15:32–36) dokazuje, že bylo nové a dříve jim a jejím otcům nebylo známé. Měli bychom také pamatovat, že zápis Genese provedl Mojžíš a zcela oprávněně upozornil na skutečnost, že nařízena v Zákoně sobota sedmého dne nebyla bez precedentu. Ačkoliv Boží odpočinek sedmého dne jeho týdne byl oprávněně zaznamenán jako precedent k zachovávání soboty (sedmého dne) Izraelem, vůbec však z toho nevyplývá, že Boží den odpočinku měl dvacet čtyři hodin nebo že odpočíval stejným způsobem jako Izraelci.


Apoštol (Židům 4:3, 4, 9–11) vysvětluje, že Izrael nevešel do skutečného odpočinku, tedy soboty, ačkoliv horlivě zachovával sedmý den. Říká, že důvodem toho byla chybějící víra – jen jejím prostřednictvím je možné se těšit pokojem. „Neboť do odpočinutí vcházíme [a tímto způsobem máme věčnou sobotu] (…) kdo jsme uvěřili.“ „Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí [odpočinutí srdce ve víře, daného prostřednictvím Krista], odpočine od svého díla [od pokusů sebeospravedlnění pomocí skutků], tak jako Bůh odpočinul od svého [díla, tzn. stejně jako Bůh vykupitelské a ozdravné dílo přenechal Kristovi, podobně i my přijímáme vykonané dílo Krista a v největší možné poslušnosti odpočíváme v něm skrze víru].“ Ti, kteří kladou naděje ve Smlouvě zákona, nebo ti, kteří spojují jeho požadavky s požadavky Smlouvy milosti – Smlouvy oběti (Žalm 50:5), nemohou se plně těšit tímto odpočinkem, na němž mají podíl jen posvěcení.


Boží den odpočinku není dnem o čtyřiadvaceti hodinách, ale dnem, jenž měl délku sedmi tisíci let. Jeho začátek nastal po stvoření člověka. Poté, co Adam zhřešil, Bůh se nesnažil pozdvihnout ho z hříchu a smrti – odpočinul od jakékoliv práce vůči člověku a zemi. Svolil, aby se všechno točilo po svých kolejích. Rozhodl, že Kristus bude mít plný dohled nad vykoupením a obnovou člověka. Bůh dal v Zákoně zaslíbení, obrazy a stíny, ale nejednal ve věci obnovy člověka. Prvním činem k obnově člověka bylo výkupné, jež bylo složeno Ježíšem za Adama a jeho rod.


Nebeský Otec už tedy odpočívá šest tisíc let. Bude také odpočívat během tisícileté Kristovy vlády – až k jeho úplnému konci, když Kristus odevzdá království Bohu, Otci. Tímto způsobem nalézáme klíč k období stvoření, protože je-li sedmý den obdobím sedmi tisíc let, bezpochyby i všechny předchozí dny měly stejnou délku. Toto období se plně shoduje s výsledky vědeckých zkoumání a dovoluje postupný vývoj rostlinného a živočišného života, až do okamžiku stvoření člověka. V první kapitole „Nového stvoření“ (VI. svazek „Studií Písma“) je nastíněna úplná shoda mezi popisem stvoření z Genesis a skalními doklady – geologií. Tímto způsobem jsme dospěli k názoru, že období od začátku zavedení řádu ve stvořitelském díle na Zemi až k navrácení dokonalé Země Bohu ke konci Tisíciletí je obdobím 7×7 000 let, tedy v součtu 49 000 let. Velká epocha, která pak bude zahájena, bude padesátým tisíciletím, tedy velkou slavností o obrovském rozsahu – ne slavností Izraele nebo slavností všeobecné obnovy, ale slavností Země.


MRAVNÍ PRÁVO A PŘIKÁZÁNÍ


(3) Přikázání ohledně zachovávání soboty se nachází spolu s devíti mravními nařízeními, jež jsou vždy závazná pro všechny lidi.


Odpověď: Bůh měl mravní zákon pro člověka před tím, než dal Mojžíšovi a Izraelcům Desatero. Byl on vepsán do lidské povahy. Ten mravní zákon, napsaný na srdcích Adama a Evy, obsahoval nejvyšší lásku k Bohu a lásku k bližním jako k sobě samému. Bez ohledu na to, jak moc jsou Adamovi potomci padlí, pořád mají ve svých srdcích stopy tohoto mravního zákona. Ve svých srdcích však nemají stopy sobotního práva, protože ono nebylo součástí mravního zákona, které Bůh vepsal do srdcí naších prvních rodičů. Navíc, čtvrté přikázání není mravní zákon, ale je to jen zákaz vykonávání jakékoliv práce. Apoštol Pavel dokazuje, že jeho zachovávání nebo nezachovávání je z morálního hlediska zcela bezvýznamné (Římanům 14:5, 6). Má však analogii, protiobraz v zákoně lásky, zákoně nebo vzorci Smlouvy milosti. Jak jsme už dokázali, jeho protiobrazem ve Smlouvě milosti je odpočinek křesťana ve víře (Židům 4:1–11). Politováníhodný Žid nikdy nemohl zakusit takový druh odpočinku. Naopak, procházel zkušenostmi, které popisuje apoštol, když přijímá jeho roli: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí?“ (Římanům 7:24) Nejkratší cestou k přiblížení se ke skutečnému odpočinku srdce byl pro Židy obrazný odpočinek, jenž obdrželi ve čtvrtém přikázání Smlouvy zákona.


JEDNO PRÁVO – JEDNA SMLOUVA


(4) Izraeli byly dány dvě práva: ceremoniální a morální; Ježíš zrušil jen to první, zatímco morální právo stále platí.


Odpověď: Neexistuje biblické oprávnění k takové klasifikaci. Naopak, bylo jen jedno právo. Jeho ceremoniální detaily obrazně zajišťovaly smazání hříchů, které vznikly v důsledku porušení jeho morálních nařízení. Podíváme-li se na ně jako na smlouvu, jejíž prostředníkem byl Mojžíš, bude zřejmé, že veškeré jeho části musí spolu buď zůstat, nebo spolu padnout. Srovnejme Exodus 34:28 a Deuteronomium 4:13, 14 s Židům 8:6–8; nikdo nemůže být na pochybách, že Desatero bylo součásti smlouvy, která byla pro církev nahrazena Smlouvou milosti. Římanům 7:7 dokazuje, že Desatero bylo součásti Zákona, od něhož, jak naznačuje apoštol v 6. verši a také v celé kapitole, je uvolnění v Kristu. Nemůže probouzet výhrady skutečnost, že přikázání „Nebudeš dychtit“ je součásti Desatera. A právě od tohoto přikázání Kristus uvolnil Pavla, když splnil místo něj jeho požadavky (Římanům 8:1–4).


Když apoštolové psali ohledně Zákona k nově obraceným pohanům, rozhodli se na ně nenakládat břemeno Zákona, které ani oni jako Židé nemohli dodržet. Odmítli jisté učitele, kteří hlásali, že všichni pohané musí „dát se obřezat a zachovávat Zákon“. Svatý Jakub u této příležitosti poznamenal, že Mojžíšův zákon, k němuž se odvolávali, byl čten „v synagogách každou sobotu“ (Skutky 15:9–11, 24, 28, 29, 19–21).


KRISTUS NAPLNIL SMLOUVU ZÁKONA


(5) Kristus řekl, že nepřišel zrušit Zákon a Proroky, ale aby je naplnil (Matouš 5:17).


Odpověď: Ano, Kristus naplnil Smlouvu zákona – splnil veškeré podmínky a získal slíbenou odměnu – život. Takto ji naplnil, protože byl to účel, kterému měla sloužit a kvůli němuž byla dána.


„SOBOTA JE UČINĚNA PRO ČLOVĚKA“


(6) Kristus řekl: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Marek 2:27). Odvozujeme z toho, že sobota byla dána pro celé lidstvo.


Odpověď: Tento závěr je nelogický. Kdyby sobota byla určena pro celé lidstvo, tato skutečnost by měla být a byla by zřetelně oznámena celému našemu rodu. Ve světle faktů vidíme, že byla nařízena jen jednomu národu a také že ji Kristus a apoštolové v tomto smyslu nedoporučovali. Ve výše uvedeném verši náš Pán ukazuje Židům, kterým toto přikázání bylo dáno, že na jeho základě vybudovali strukturu krajních závěrů – odmítali činit dobře v sobotu svému bližnímu a také volovi nebo oslovi. Účelem soboty bylo žehnání těm, jimž bylo nařízeno její zachovávání. Nebyli jako národ stvořeni nebo povoláni, aby prostě sloužili dni.


„OD SOBOTY DO SOBOTY“


(7) V proroctví Izajáše 66:23 je sobota zmíněna spolu s novými nebesy a novou zemí, což podle nás znamená, že to bude neustálý zvyk, který bude trvat celou věčnost.


Odpověď: Je možné, že na začátku věku tisíciletí Pán bude jednat s lidstvem, které v té době bude procházet obnovou a zkouškou, podobně jako jednal s domem služebníků – Izraelem. Možná obnoví nařízení ohledně soboty a různých svátků. Můžeme si však být jisti, že Smlouva zákona nikdy nebude ustanovena pro svět na způsob, jaký platil pro obrazný Izrael. Tato smlouva totiž nikoho neudělala dokonalým a na spravedlnosti prostřednictvím Smlouvy zákona nemohl mít podíl ani Izrael, ani ostatní. Těm, kteří si budou přát utéci od hříchu a navrátit se k plnému souladu s Bohem, bude během věku tisíciletí otevřena Nová smlouva. Do té doby již bude Abrahamovo símě zkompletováno (Galatským 3:8, 16, 29) a nikdo nezíská výsadu stát se spoludědicem tohoto zaslíbení, ale každý bude smět využívat požehnání, která budou poskytována tímto semenem.


Slova „od novoluní do novoluní, od soboty do soboty“ znamenala pro Žida prostě z měsíce na měsíc a z týdne na týden. Ne nutně se tedy vztahovala k určitému zvláštnímu zachovávání dnů. Zcela jistě Adventisté sedmého dne působí po celém světě a bez ohledu, zda dělají dobro nebo zlo, nelze tuto působnost nesprávně vztahovat k proroctví Zjevení. Nesmyslnou je spíše teze, že obhajoba čtvrtého přikázání izraelského Desatera je staví jako jediné obhájce Božích přikázání a Ježíšovy víry. Boží přikázání pro evangelickou církev pod Smlouvou oběti zní: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ (Marek 9:7) Ani on, ani žádný z těch, jež poslal jako své zvláštní vyslance a zástupce, nikdy neřekl nic pro zachovávání sedmého dne.


ŘÍMŠTÍ KATOLÍCI NEZAČALI SLAVIT NEDĚLI


(8) Římskokatolická církev, která tvrdí, že začala slavení neděli, přiznává, že nemá k tomu žádný základ v Písmě svatém – přivlastňuje si tedy právo k provedení této změny.


Odpověď: Římskokatolická církev je vždy pohotová k využití každé věci k vlastnímu prospěchu. Zde dostává zvlášť vhodnou příležitost. Není nic zvláštního v prohlášení, že neděle není nařízena v Novém zákoně (stejně jako není nařízen sedmý den, sobota). Je to příležitost k zdůraznění římskokatolického učení, že tradice je stejně směrodatná jako Boží slovo. Avšak chlubení se, že papežství vyměnilo sobotu sedmého dne za neděli prvního dne, není opodstatněné. Kde je důkaz? Není. Skutečností je, že Bůh neurčil evangelické církvi k odpočinku žádný den, zajistil jí však odpočinek každého dne. Prvotní církev se shromažďovala v jednom nebo obou dvou dnech, podle toho, jak to bylo pro ni pohodlnější a výhodnější. Zvyk shromažďování se prvního dne byl následně předán dalším následovníkům a postupně se stal návykem a pak údajně povinností. Papežství nemůže však označit žádné datum nebo usnesení kteréhokoli koncilu, které by dokázalo, že to ono vyměnilo židovskou sobotu za křesťanskou neděli. Katechismus pod názvem „Poučení pro křesťana katolíka“, když odpovídá na dotaz: „Jaké dny nařizuje slavit církev?“ říká: „(1) neděli, tedy den našeho Pána, který zachováváme podle apoštolské tradice, namísto soboty“.


(9) Anglické slovo Sunday má pohanský původ a určitě kdysi znamenalo den, kdy bylo uctíváno slunce. Nemělo by se tedy uznávat tento den nebo používat tento název.


Odpověď: Jakýsi velký nevěřící by se mohl jmenovat Robert nebo Tomáš, ale kdybys to jméno dostal Ty, drahý čtenáři, nezpůsobí to, že se staneš nevěřící. Vhodnost uctívání Boha prvního dne týdne (nebo jakéhokoliv jiného dne) nezáleží tedy od znění jeho obecně používaného názvu. Nemáme zvláštní výběr názvu – den Páně, sobota či neděle – každý z nich je vhodný k našemu úmyslu. Boha můžeme uctívat v duchu a v pravdě v příslušný den bez ohledu na jeho název. Sobota je dobrá definice, protože nám připomíná náš odpočinek ve víře v Kristovu oběť a drahocenná Boží zaslíbení, která se vztahují ke všem, kdo jdou v Mistrových šlépějích. Den Páně je také vhodný název, jelikož nám připomíná, že první den týdne znamená velký důkaz Boží milosti, jímž je zmrtvýchvstání našeho Pána. Anglický název Sunday nám připomíná Slunce spravedlnosti, našeho vzkříšeného Pána a také nynější a budoucí požehnání, která díky němu můžeme očekávat – my a celé lidstvo (Malachiáš 3:20). Každý z těchto názvu může být pro čisté srdce odkazem na hluboké vzpomínky ohledně Boží milosti v Kristu.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz