korunaLaické domácí misijní hnutí

Úvod
Letáky:
Obnova
Co je to peklo?
Skutečná svoboda
Soudný den
Úplné evangelium
Co je pravda?
Nová země
Brožury:
Království Boží - nebeské a pozemské
Sobota
Knihy:
Studie Písma
Každodenní nebeská mana
Stánkové stíny lepších obětí
Kázání pastora Russella a přetisky Strážné věže
Biblická korouhev
Přítomná pravda
Kontakt
Obdobné stránky:
Polsko
Spojené státy
Německo
Ukrajina
Rusko
Litva
Francie
Brazílie
Indie

STUDIE VI.


NÁVRAT NAŠEHO PÁNA, ÚČEL JEHO NÁVRATU – OBNOVA VŠECH VĚCÍ


Druhý osobní příchod našeho Pána před tisíciletím – Jeho vztah k prvnímu příchodu – Výběr církve a obrácení světa – Vyvolení a svobodná milost – Vězňové naděje – Prorocké svědectví vztahující se k obnově – Návrat našeho Pána zřejmou nadějí církve a světa


„Aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků“ (Skutky 3:20, 21, ČSP).


Náš Pán zamýšlel, aby jeho učedníci pochopili, že se za jistým účelem, jistým způsobem a v jistý čas vrátí. Domníváme se, že s tím souhlasí a věří tomu všichni, kdo jsou obeznámeni s Písmem svatým. Ano, Ježíš sice řekl: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28:20), a je s církví stále svým duchem a svým Slovem, vede ji a řídí, utěšuje a podpírá své svaté a povzbuzuje je uprostřed jejich utrpení. Avšak ačkoli církev je požehnaná vědomím, že Pán zná všechny její cesty, stále o ni pečuje a miluje ji, přesto touží po slíbeném osobním návratu Pána; neboť když řekl: „A odejdu-li (…), opět přijdu“ (Jan 14:3), jistě mluvil o svém druhém osobním příchodu.


Někteří tvrdí, že mluvil o seslání Ducha svatého v den letnic, jiní, že o zboření Jeruzaléma, atd., ale zřejmě přehlížejí skutečnost, že v poslední knize Bible, napsané asi šedesát let po letnicích a dvacet šest let po zboření Jeruzaléma, ten, který byl mrtvý a je naživu, mluví o této události jako o věci budoucnosti, když říká: „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou.“ Bohem inspirovaný Jan odpovídá: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22:12, 20)


Poměrně dost lidí si myslí, že obrácení hříšníků je částí Kristova příchodu a že bude takto přicházet, až celý svět bude obrácený. Pak, říkají, přijde v plném slova smyslu.


Příznivci tohoto názoru ve svých očekáváních zjevně zapomínají na svědectví Písma, které prohlašuje na toto téma něco zcela opačného, totiž že svět bude v době Pánova druhého příchodu daleko od obrácení k Bohu, že „v posledních dnech nastanou zlé časy; lidé (…) budou mít raději rozkoš než Boha“ (2. Timoteovi 3:1–4), že „zlí lidé a podvodníci budou postupovat stále k horšímu; budou svádět jiné a sami budou sváděni“ (verš 13, ČSP). Zapomínají na zvláštní upozornění Mistra, určené „malému stádci“: „Mějte se na pozoru (…), aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny [nebdící], kteří přebývají na zemi“ (Lukáš 21:34, 35). Navíc si můžeme být jisti, že když Písmo praví: „Budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země“ (až uvidí jeho příchod; Zjevení 1:7), není v tom žádná zmínka o obrácení hříšníků. Měli by všichni lidé naříkat kvůli obrácení se hříšníků? Naopak, pokud se tento verš vztahuje ke Kristově přítomnosti na zemi, což téměř všichni uznávají, učí, že ne všichni lidé budou milovat jeho zjevení. Což by jistě činili, kdyby byli všichni obráceni.


Někteří očekávají skutečný Pánův příchod a jeho přítomnost, ale čas této události umisťují do odlehlé budoucnosti, a tvrdí, že díky úsilí církve v jejím současném stavu musí být svět obrácen a že tímto způsobem bude zaveden věk tisíciletí. Prohlašují také, že až už svět bude obrácen, Satan svázán, země naplněna poznáním Hospodina a národy se už nebudou cvičit v boji, pak práce církve v jejím současném stavu skončí. A až církev splní tento velký a náročný úkol, Pán přijde, aby zakončil pozemské záležitosti, odměnil věřící a odsoudil hříšníky.


Některé verše Písma, čtené odtrženě, se zdají tento názor zastávat, ale když se na Boží slovo a jeho plán podíváme celkově, shledáme, že podporují opačný názor, totiž že Kristus přijde před obrácením světa a bude vládnout za účelem jeho obrácení, a také že církev je nyní zkoušena, a odměnou slíbenou vítězům je podíl na této vládě s Pánem Ježíšem. Je to Bohem určený způsob žehnání světu, který způsobí, že poznání Hospodina dorazí ke každému stvoření. Jsou to zvláštní zaslíbení Páně: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn“ (Zjevení 3:21), „i ožili a kralovali s Kristem tisíc let“ (Zjevení 20:4, ČSP).


Poukažme na dva verše, na něž se především odvolávají ti, kdo tvrdí, že Pán přijde teprve po Tisíciletí. První z veršů říká: „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“ (Matouš 24:14). Tvrdí, že tento verš se vztahuje k obrácení světa před koncem věku evangelia. Avšak vydávání svědectví světu neznamená jeho obrácení. Tento verš neříká nic o tom, jak toto svědectví bude přijato. Toto svědectví již bylo dáno. Zprávy biblických společností v roce 1861 ukázaly, že evangelium bylo vydáno v každém jazyce země, ačkoliv ne všichni z milionů lidí žijících na zemi jej přijali. Ne, ani polovina z miliardy a šesti stamilionů nikdy neslyšela jméno Ježíš. Přesto podmínka verše byla splněna: Evangelium bylo kázáno po celém světě na svědectví každému národu.


Apoštol (Skutky 15:14) říká, že hlavním účelem evangelia v současném věku je „získání lidu“ pro Kristovo jméno – výběr vítězné církve, která během jeho druhého příchodu bude s ním sjednocena a přijme jeho jméno. Vydávání svědectví světu v tomto věku je vedlejším účelem.


Druhým veršem je Žalm 110:1 (ČSP): „Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou“. To, co se zdá nejasné a neurčité v tomto verši, je představa, že Kristus sedí kdesi v nebesích na fyzickém trůnu a čeká, dokud pro něj církev nedokončí dílo podrobení všech věcí, a teprve pak přijde, aby se ujal vlády. Je to mylná představa. Uvedený Boží trůn není fyzický, ale vztahuje se k jeho nejvyšší autoritě a vládě. Pán Ježíš byl povýšen k podílu na této vládě. Pavel prohlašuje: „Proto ho [Ježíše] Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Filipským 2:9). Bůh mu dal autoritu, která ho postavila nad všechny, hned za Otcem. Kdyby Kristus seděl na fyzickém trůnu, dokud jeho nepřátelé nebudou položeni jako jeho podnož [všichni podmaněni], pak samozřejmě nemůže přijít, dokud všechny věci nejsou podrobeny. Ale jestli se „pravice“ z Žalmu 110 nevztahuje k nějakému konkrétnímu místu nebo lavici, ale jak tvrdíme, k moci, autoritě a vládě, pak by posuzovaný verš vůbec nebyl v konfliktu s jinými verši, které učí, že Ježíš přijde na základě jemu svěřené moci „všecko si podmanit“ (Filipským 3:21). Uveďme názorný příklad: Na německém trůnu sedí císař Vilém. Když vyslovujeme tato slova, nemyslíme královský trůn, na němž ve skutečnosti zřídkakdy usedá. Když řekneme, že sedí na trůnu, rozumíme tím, že Německu vládne. Pravá ruka znamená hlavní místo, znamenité postavení nebo přízeň, hned za nejvyšším vládcem. Takto byl povýšen kníže Bismarck, zasedal tedy po pravici vládce, hned vedle německého císaře. Josef byl v egyptském království pravou rukou faraona, ne doslova, ale podle obvyklého způsobu vyjadřování. Ježíšova slova ke Kaifášovi souhlasí s touto myšlenkou: „Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží, a přicházejícího na oblacích nebeských“ (Matouš 26:64, BKR). Bude po pravici při svém příchodu a zůstane tam během věku tisíciletí a navždy.


Další zkoumání Božího zjeveného plánu nám dá širší pohled na účel jak prvního, tak i druhého příchodu. Měli bychom pamatovat, že obě tyto události spolu vzájemně souvisí a jsou součástí jednoho plánu. Hlavním dílem prvního příchodu bylo vykoupení lidí, naproti tomu dílem druhého je obnova, požehnání a osvobození vykoupených. Poté, co náš Spasitel dal svůj život jako výkupné za všechny, vystoupal k Otci, aby mu tuto oběť prezentoval, a tímto způsobem vykonal smíření za lidský hřích. Pán otálí a dovoluje „knížeti tohoto světa“ pokračovat ve vládě zla, dokud nebude vyvolena „nevěsta, choť Beránkova“, která, aby mohla být shledána hodnou této pocty, musí překonat vlivy přítomného zlého světa. Pak bude zahájeno dílo udílení velikých požehnání lidskému světu, zajištěných Ježíšovou obětí, která on udělí všem národům země.


Obnova a požehnání mohly být pochopitelně zahájeny okamžitě poté, co Vykupitel zaplatil cenu výkupného. Pak by byl jen jeden příchod Mesiáše, vláda a požehnání by byly zahájeny ihned, tak jak to zpočátku očekávali apoštolové (Skutky 1:6). Ale Bůh „zamýšlel pro nás [křesťanskou církev] něco lepšího“ (Židům 11:40). A tak čas oněch devatenácti století, která oddělila nástup Kristovy vlády od utrpení Hlavy, tu byl jedině k našemu prospěchu.


Období mezi prvním a druhým příchodem, mezi složením výkupného za všechny a požehnáním všem, je určeno pro vyzkoušení a výběr církve, která je Kristovým tělem. Jinak by byl jen jeden příchod a dílo, které bude vykonáno během jeho druhé přítomnosti, v Tisíciletí, by začalo po Ježíšově zmrtvýchvstání. Anebo místo toho, abychom říkali, že by dílo druhého příchodu následovalo dílo toho prvního, řekli bychom spíše, že kdyby Jehova neměl v úmyslu vybírat „malé stádce“, „Kristovo tělo“, první příchod by nenastal v čase, kdy nastal, ale v době druhého příchodu, a byl by jen ten jeden příchod. Bůh totiž zjevně naplánoval svolení ke zlu ve lhůtě šesti tisíc let, stejně jako to, že očista a obnova všeho bude uskutečněna v průběhu sedmého tisíciletí.


Ježíšův příchod chápaný jako oběť a výkupné za hříšníky předešel dobu požehnání a obnovy o období, které umožnilo výběr Ježíšova „malého stádce“, „spoludědiců“. Tato skutečnost mnohým vysvětlí zjevné Boží otálení v poskytování slíbených a výkupným zabezpečených požehnání. Požehnání přijdou v pravý čas, podle původního plánu, ačkoli kvůli chvályhodnému záměru cena byla poskytnuta mnohem dřív, než to lidé mohli předpokládat.


Apoštol nás informuje, že Ježíš byl nepřítomen na zemi – byl v nebi – během celého období od jeho nanebevzetí do začátku času obnovy, tedy věku tisíciletí: „Nebe ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí“ (Skutky 3:21, ČSP). Písmo svaté nás učí, že účelem druhého příchodu našeho Pána je obnova všech věcí, a také, že v čase jeho zjevení národy budou tak daleko od obrácení, že budou rozhněvané (Zjevení 11:18) a v opozici. Protože tak učí Písmo, měli bychom připustit, že církev neuskuteční svou misi a Boží plán bude zmařen, anebo – jak tvrdíme a vysvětlujeme – církev neměla v současném věku obrátit svět, ale její misí bylo kázat evangelium po celém světě na svědectví a pod Božím vedením připravovat sebe sama pro své veliké budoucí dílo. Bůh ještě rozhodně nevyčerpal svou moc určenou k obrácení světa. A co víc, ještě se ani nepokusil o obrácení světa.


Toto tvrzení se může zdát pro někoho podivné, přemýšlejte však o tom: Pokud se Bůh pokusil o toto dílo, pak zjevně selhal, protože, jak jsme viděli, jen malý zlomek ze všech miliard lidí slyšel o jediném jménu, ve kterém musí být zachráněn, když pochopí to, co slyší. Zdůrazňujeme názory a učení některých čelních vyznání – baptistů, presbyteriánů a dalších –, že Bůh volí ze světa „malé stádce“, církev. Oni věří, že Bůh neudělá nic kromě výběru této církve, zatímco my nalézáme v Písmu učení o další fázi Božího plánu – OBNOVĚ pro svět, která bude provedena zvolenou církví poté, co bude kompletní a ve slávě. „Malé stádce“, vítězové tohoto věku evangelia, jsou pouze tělem tohoto „semena“, ve kterém, nebo skrze které, dojdou požehnání veškeré čeledi země.


Ti, kdo tvrdí, že se Jehova během šesti tisíc let pokoušel o obrácení světa a byl po celou tu dobu neúspěšný, budou jen obtížně uvádět do souladu své názory s biblickým ujištěním, že se všechny Boží záměry splní a že se jeho Slovo nenavrátí s prázdnou, ale vykoná zdárně to, k čemu bylo posláno (Izajáš 55:11). Skutečnost, že svět ještě není obrácený a poznání Hospodina ještě nenaplnilo zemi, je důkazem, že Pánovo slovo nebylo ještě s touto misí posláno.


Tyto úvahy nás vedou ke dvěma pojmům, které po staletí rozdělovaly křesťany, totiž „vyvolení“ a „svobodná milost“*. Žádný badatel Bible nebude popírat, že obě tyto doktríny, přes zdánlivý protiklad, mají podporu Písma. Tato skutečnost by nás měla okamžitě vést k domněnce, že obě musí být v jistém smyslu pravdivé. Nemohou však být uvedeny do souladu jinak než dodržením zákona nebes, jeho řádu a „správným rozdělováním slova pravdy“ v této věci. Tento řád, když na něj nahlížíme přes prizma Božího plánu, nám zřetelně ukáže, že zatímco „vyvolení“ probíhalo během současného a minulých věků, to, co je pro odlišení pojmenováno „svobodná milost“, je Božím laskavým ustanovením pro celý svět během věku tisíciletí. Když budeme mít na paměti význačné rysy epoch a věků navržených v předchozí kapitole, a také prozkoumáme a umístíme všechny verše vztahující se k vyvolení a svobodné milosti, shledáme, že se verše pojednávající o vyvolení týkají současného a minulých věků, zatímco ty, které učí o svobodné milosti, se plně vztahují k příštímu věku.



* Pojem „svobodná“ vztahující se k milosti znamená zde: nezasloužená a dostupná pro každého.


Přesto vyvolení, jak o něm učí Bible, není donucením nebo osudnou shodou okolností, jak obvykle věří a učí jeho obhájci, ale výběrem osob podle jejich vhodnosti a schopnosti přizpůsobit se k obrazu, který Bůh měl na zřeteli v období určeném pro tento účel.


Učení o svobodné milosti, obhajované arminiány, je také mnohem větším projevem Boží bohaté laskavosti, než jeho nejhorlivější obhájci kdykoliv učili. Boží milost v Kristu je vždy zadarmo, v tom smyslu, že je nezasloužená. Avšak od pádu člověka do hříchu až do současnosti určitá Boží přízeň byla omezena na zvláštní jednotlivce, národy a třídy, zatímco v budoucím věku celý svět bude pozván k účasti na tehdy nabídnutém dobru, za podmínek, s nimiž všichni budou seznámeni. Každý, kdo bude chtít, bude smět přijít a pít z pramene života zadarmo (Zjevení 22:17).


Když se ohlédneme zpět, pozorujeme volbu Abrahama a určitých jeho potomků. Byli cestou, jíž mělo přijít slíbené „símě“, které mělo žehnat všem čeledím země (Galatským 3:29). Vidíme také vyvolení jediného národa ze všech národů – Izraele, v němž Bůh obrazně znázornil, jakým způsobem toto velké dílo ve prospěch světa bude uskutečněno. Těmito obrazy byly: osvobození Izraele z Egypta, Kanaán, smlouvy, zákony, oběti za hříchy, obětované za účelem smazání vin a kropení lidu, kněžství, které provádělo tyto oběti a které bylo miniaturou a obrazným znázorněním skutečného kněžství a obětí očišťujících lidstvo. Když Bůh mluvil k lidu, řekl: „Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země“ (Ámos 3:2). Do doby Kristova příchodu jen tento národ byl uznáván, ba i pak, protože služba našeho Pána byla omezena k tomuto národu. Ježíš nedovoloval svým učedníkům, aby chodili k jiným, a když jich posílal, řekl: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte.“ – Proč Pane? – Proto, vysvětlil, že „jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu izraelského“ (Matouš 10:5, 6; 15:24). Všechen svůj čas až do své smrti věnoval jim. Jeho smrt byla prvním dílem ve prospěch světa, prvním projevem svobodné a nepřeberné milosti, která „v pravý čas“ bude vskutku požehnáním pro všechny.


Tento největší Boží dar nebyl omezen na národ nebo třídu. Nebyl určen jen Izraeli, ale celému světu, protože Ježíš Kristus z Boží milosti zakusil smrt za všechny (Židům 2:9).


Nyní, během věku evangelia, také probíhá určitý druh výběru. Některé části světa jsou více než jiné upřednostněny evangeliem (které je zdarma pro všechny, kdo slyší). Letmý pohled na mapu světa ukazuje, jak malá jeho část je aspoň v určitém rozsahu osvícena nebo požehnána Kristovým evangeliem. Podívejte se na sebe, na své výsady a znalosti, a srovnejte je se znalostmi milionů lidí žijícími dnes v pohanské temnotě, kteří nikdy neslyšeli hlas povolání, a nebyli tedy ani povoláni. Kdy vyvolená skupina (ti, kteří byli povoláni, aby se stali Božími syny, Božími dědici a spoludědici s Ježíšem Kristem, našim Pánem, ti, kteří upevňovali své povolání a vyvolení) bude doplněna, pak Boží plán spásy světa bude teprve v začátcích.


To semeno nerozdrtí hlavu hada, dokud nebude vybráno, vytříbeno a povýšeno k vládnutí. „Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy“ (Římanům 16:20; Genesis 3:15). Věk evangelia připraví pro nadcházejícího ženicha čistou pannu – věrnou církev. U konce věku, kdy už bude připravena (Zjevení 19:7), přijde ženich, a ti, kteří budou připraveni, vejdou s ním na svatbu. Druhý Adam a druhá Eva se spojí v jedno, a pak začne slavná práce obnovy. V příštím věku, v novém nebi a nové zemi, církev už nebude zasnoubenou pannou, ale nevěstou. Pak se naplní slova: „A Duch i Nevěsta praví: „Přijď.“ A kdo slyší, ať řekne: „Přijď.“ A kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať si zdarma vezme vodu života“ (Zjevení 22:17).


Věk evangelia, vzdálený od uzavření mise církve, je jen obdobím nezbytné přípravy pro velikou budoucí práci. Kvůli těmto slíbeným a přicházejícím požehnáním celé tvorstvo až dodnes společně sténá, pracuje k porodu a očekává zjevení Božích synů (Římanům 8:22, 19, ČSP). Požehnaná budiž skutečnost, že v plánu našeho Otce je poskytnuta svobodná milost v nejplnějším rozsahu, jako požehnaná příležitost nadcházejícího věku, a nejen pro žijící, ale i pro ty, kteří zemřeli.


Někteří částečně chápou požehnání očekávaná při druhém příchodu a do určité míry oceňují skutečnost, že Pán měl přijít, aby poskytl lidstvu veliká požehnání, která zajistil svou smrtí. Nedokážou ale pochopit tu poslední myšlenku, tj. to, že ti, kteří jsou v hrobech, budou mít stejný prospěch ze slavné Mesiášovy vlády, jako ti, kteří v této době nebudou zcela v zajetí otroctví zkázy – smrti. Avšak stejně jako je jisté, že Ježíš zemřel za všechny, tak je jisté i to, že všichni musí mít prospěch z požehnání a příležitostí, které Ježíš zajistil vlastní drahocennou krví. Proto bychom měli v Tisíciletí očekávat požehnání jak pro ty, kteří jsou v hrobech, tak i pro ty, kteří v nich nejsou. Když budeme dále zkoumat Pánova svědectví na toto téma, najdeme četné důkazy dosvědčující tento názor. Ti, kteří jsou v hrobech, jsou nazváni „vězni naděje“ právě kvůli Božímu plánu jejich osvobození.


Odhaduje se, že asi 143 miliard lidských bytostí žilo na zemi během šesti tisíců let od stvoření Adama. Značně nadhodnocený odhad, který lze rozumně udělat, by předpokládal, že méně než jedna miliarda z tohoto počtu byli Boží svatí. Tento nadhodnocený odhad by vynechal obrovské množství 142 miliard (142 000 000 000) těch, kteří zemřeli bez víry a naděje v jediné jméno dané pod nebem, tedy dané lidem, jímž můžeme být zachráněni. Obrovská většina z nich se skutečně nikdy nedozvěděla o Ježíši, a ani o něm neslyšela: nemohla tedy věřit v toho, o kom neslyšela.


Ptáme se tedy, co se stalo s tímto obrovským množstvím lidí, o nichž nám čísla dávají zcela nedostatečnou představu? Jaký je a jaký má být jejich stav? Nezajistil jim Bůh nic, když určitě musel předvídat jejich stav a okolnosti? Nebo měl pro ně od založení světa připravena nemilosrdná a beznadějná věčná muka, jak mnoho z jeho dětí tvrdí? Anebo má ještě k dispozici, ve výšce, hloubce, délce a šířce svého plánu, příležitost pro všechny, aby přišli k poznání jediného jména, a následně, kdyby se stali poslušnými daných podmínek, aby se těšili věčným životem?


Tyto otázky si klade každý přemýšlivý křesťan a touží po správné odpovědi, která by byla v souladu s Jehovovou povahou. Na tuto otázku přicházejí různé odpovědi:


Ateismus odpovídá: Všichni zemřeli navždy. Neexistuje posmrtný život. Nikdy už nebudou žít.


Kalvinismus odpovídá: Oni nebyli zvoleni k záchraně. Bůh předem rozhodl a předurčil je, aby byli ztraceni – jdou do pekla – jsou tam právě teď a kroutí se v utrpení. Budou tam navždy bez naděje.


Arminianismus odpovídá: Věříme, že Bůh mnohým z nich odpouští kvůli neznalosti. Ti, kteří jednali nejlépe jak dovedli, se určitě stanou součástí „církve prvorozených“, třebaže nikdy neslyšeli o Ježíši.


S posledním názorem souhlasí většina křesťanů všech vyznání (ačkoli kréda víry některých z nich tvrdí opak), protože cítí, že by žádný jiný názor nebyl slučitelný s Boží spravedlností. Podporuje však tento poslední názor Písmo? Učí, že neznalost je základem spásy? Nikoliv. Jediným základem spásy, které zmiňuje Písmo, je víra v Krista jako našeho Vykupitele a Pána – „milostí tedy jste spaseni skrze víru“ (Efezským 2:8). Ospravedlnění z víry je základním principem celého systému křesťanství. Na otázku „Co musím udělat, abych byl spasen?“ apoštol odpovídá: Věř v Pána Ježíše Krista, „neboť není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4:12) a „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (Římanům 10:13).


Pavel však zaznamenává, že člověk musí zaslechnout evangelium, dříve než může uvěřit, když říká: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli?“ (Římanům 10:14.)


Někteří tvrdí, že Pavel učí, že neznalost spasí lidi, když říká, že pohané, kteří „nemají zákon (…), jsou sami sobě zákonem“ (Římanům 2:14). Usuzují z toho, že zákon, který poskytuje pohanům jejich svědomí, je dostačující k tomu, aby je ospravedlnil. Tito lidé však Pavla nepochopili. Pavel dokazuje, že celý svět je vinen před Bohem (Římanům 3:19), a že pohané, kteří nemají sepsaný zákon, byli vlastním svědomím odsouzeni, nikoli ospravedlněni. Jejich svědomí je buď osvobozuje, nebo obviňuje, což dokazuje, že nejsou dokonalí a nezaslouží si život, stejně jako židé, kteří měli sepsaný zákon a byli jím odsouzeni, „neboť ze zákona pochází poznání hříchu“ (Římanům 3:20). Zákon daný židům odhalil jejich slabosti a byl určen k tomu, aby jim ukázal, že nejsou schopni sebeospravedlnění před Bohem, protože „ze skutků zákona nebude před ním [před Bohem] nikdo ospravedlněn“. Sepsaný zákon odsoudil židy, a pohané měli natolik citlivá svědomí, aby i je odsoudila. Každá ústa jsou tedy zavřená, co se týče uplatnění práva na život. Celý svět je před Bohem vinen.


Když si vzpomeneme na sdělení Jakuba (2:10), že každý, kdo by zachoval celý zákon, ale přestoupil by jediné přikázání, je vinen, a tak nemůže požadovat žádné z požehnání slíbených Smlouvou zákona, uvědomíme si, že vskutku „nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Římanům 3:10). Písmo tedy zavírá všechny dveře naděje, kromě jediných, a dokazuje, že nikdo z odsouzených není schopen zajistit si věčný život na základě dobrých skutků, a odvolávání se k neznalosti jako základu spásy je stejně marné. Neznalost neopravňuje nikoho k odměně, která se získává díky víře a poslušnosti.


Mnoho křesťanů nechce věřit, že tolik milionů nevědomých dětí a pohanů je věčně ztracených (což podle toho, jak byli vyučeni, znamená poslání do místa věčných a beznadějných muk), a tvrdí, bez ohledu na prohlášení Bible, že Bůh neodsoudí nevědomých. Obdivujeme liberálnost jejich srdcí a ocenění Boží dobroty, ale vybízíme je, aby nebyli příliš ukvapení v odmítání a ignorování sdělení Bible. Bůh bude žehnat všem něčím lepším než je neznalost.


Jednají však tito lidé ve shodě se svým přesvědčením? Nikoli, protože i když přiznávají, že věří, že neznalí lidé budou spaseni kvůli své neznalosti, stále posílají misionáře k pohanům za cenu ohrožení tisíců drahocenných lidských životů a vynaložení milionových částek. Jestliže všichni pohané nebo aspoň polovina z nich by byla spasena neznalostí, pak posláním misionářů vyučujících Krista se jim způsobí nepopiratelná škoda, protože jen jeden z tisíce uvěří přicházejícím misionářům. Kdyby tento názor byl správný, bylo by mnohem lepší ponechat pohany v neznalosti, protože pak by byl spasen větší jejich počet. Kdy bychom pokračovali v této argumentaci, mohli bychom si položit otázku: Kdyby Bůh ponechal všechny lidi v neznalosti, byli by všichni spaseni? Pokud ano, Ježíšův příchod a jeho smrt by byla zbytečná, kázání a utrpení apoštolů a svatých by bylo marné a tzv. evangelium, místo aby bylo dobrou zprávou, bylo by velmi špatnou zprávou. Ještě více absurdní a nesmyslné je posílání misionářů k pohanům těmi, kdo vyznávají kalvinistický, tedy fatalistický pohled na vyvolení, který učí, že věčný osud každého jednotlivce byl neproměnně ustálen předtím, než začal existovat.


Nicméně Bible, která je plná misijního ducha, neučí o několika způsobech spásy – jednoho z víry, dalšího ze skutků a ještě dalšího z neznalosti. Neučí také o Boha zneuctívající teorii předurčení. Bible naopak ukazuje, že veškeré jiné dveře jsou pro lidský rod zavřeny, otevírá dokořán pouze jediné dveře a prohlašuje, že každý, kdo chce, může jimi vstoupit a získat život. Písmo také ukazuje, že všichni, kteří nyní nevidí a neoceňují požehnané privilegium vstupu těmito dveřmi, budou v pravý čas přivedeni k plné znalosti a ocenění. Jedinou cestou, kterou všichni odsouzení z lidského rodu mohou přijít k Bohu, nejsou chvályhodné skutky nebo neznalost, ale víra v drahocennou Kristovu krev, která snímá hřích světa (1. Petrův 1:19; Jan 1:29). To je evangelium, dobrá zpráva o veliké radosti, „která bude pro VŠECHEN LID“.


Dejme tomu, že se díváme na tyto věci právě tak, jak nám o nich říká Bůh, a vysvětlení svého charakteru ponecháváme na něm samotném. Položme si otázku: Co se stalo s tím jedním stem a čtyřiceti dvěma miliardami?


Bez ohledu na to, co se s nimi stalo, můžeme si být jisti, že nyní nejsou v žádném stavu utrpení, protože Písmo učí nejen o tom, že plná odměna bude dána církvi až po Kristově příchodu, kdy odmění každého člověka (Matouš 16:27), ale i o tom, že ve stejné době budou potrestáni nespravedliví. Jakýkoli by byl jejich současný stav, nemůže být jejich konečnou odměnou, jak říká Petr: „Pán umí (…) nespravedlivé zachovávat pro trest ke dni soudu.“ (2. Petrův 2:9, ČSP.) A právě tak bude jednat.


Avšak myšlenka, že tak mnoho našich bližních by mělo někdy zahynout kvůli tomu, že neměli možnost získat znalosti nezbytné ke spáse, působí zármutek všem, kteří mají aspoň jiskru lásky nebo lítosti. Jenže i v tomto případě existují četné verše Písma, které je nemožné uvést v soulad s tímto učením. Podívejme se: Nechme stranou veškeré naděje obnovy v budoucím věku a předpokládejme, že minulost a současnost jsou jedinou příležitostí k získání věčného života. Jak máme pak chápat sdělení: „Bůh je láska“ a „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul“ (1. Janův 4:8; Jan 3:16)? Nebylo by pravděpodobné, že pokud Bůh tak moc miloval svět, mohl zajistit, aby nejen věřící mohli být zachráněni, ale také aby všichni mohli uslyšet a uvěřit?


Navíc výsledky našeho pozorování jsou v rozporu se slovy: „Tentoť byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“ (Jan 1:9, BKR). Není tomu tak, každý člověk nebyl osvícený. Můžeme spíše pozorovat, že náš Pán ze všech miliard lidí osvítil jen omezený počet jednotlivců. I v dnešní poměrně pokrokové době miliony pohanů nedávají žádný důkaz takového osvícení, podobně jako Sodomité a velký počet jiných lidí, kteří žili v minulých věcích.


Čteme, že Ježíš Kristus z Boží milosti zakusil smrt „za každého“ (Židům 2:9, ČSP). Pokud však Ježíš zakusil smrt za zmíněné sto čtyřicet tři miliardy a z nějakého důvodu by se jeho oběť stala účinnou jen pro jednu miliardu, nebylo by vykoupení poměrně neúspěšné? A není v tom případě sdělení apoštola příliš obecné? A když opět čteme: „Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro VŠECHEN LID“ (Lukáš 2:10, ČSP), a díváme se kolem sebe a vidíme, že se stalo dobrou zprávou jen pro „malé stádce“, a nikoli pro všechny lidi, jsme nuceni se ptát, zda to andělé nepřehnali s dobrotou a velkorysostí jejich zprávy a nepřecenili význam díla, které měl uskutečnit jimi ohlášený Mesiáš.


Je ještě další prohlášení, které říká: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (1. Timoteovi 2:5, 6.) Výkupné za všechny? Proč by tedy všichni zúčastnění neměli mít prospěch z Kristovy smrti? Proč by všichni neměli přijít k poznání pravdy, aby mohli uvěřit?


Bez správného klíče se tato sdělení jeví nejasná a rozporuplná, ale když najdeme klíč k Božímu plánu, všechny tyto texty jednohlasně prohlašují: „Bůh je láska.“ Tento klíč nalézáme v druhé části posledně citovaného textu: „Který dal sám sebe jako výkupné za všechny, JAKO SVĚDECTVÍ V URČENÝ ČAS“ [KJV: „o čem bude vydáno svědectví v pravý čas“]. Bůh má pravý čas pro všechno. Toto svědectví mohl dát lidem v minulosti, ale skutečnost, že to neudělal, dokazuje, že jejich pravý čas nastane v budoucnosti. Pro ty, kteří budou součástí církve, Kristovy nevěsty, a sdílejí pocty v království, je „pravým časem“, aby uslyšeli, ten nynější. Každý, kdo má nyní uši k slyšení, ať slyší a dává pozor, a podle toho získá požehnání. Ačkoli Ježíš zaplatil za nás výkupné dříve, než jsme se narodili, ještě dlouhá léta potom nepřišel náš „pravý čas“, abychom o něm uslyšeli. Teprve jeho ocenění přineslo zodpovědnost, a to jen v takové míře, v jaké jsme schopni toto výkupné pochopit a uznat. Stejný princip platí pro všechny: V pravý čas pro Boha se svědectví o výkupném dostane všem, a pak všichni budou mít příležitost uvěřit a získat požehnání.


Převládá názor, že smrtí končí veškerá zkouška, neexistuje však jediný verš Písma, který by o tom učil; navíc všechny výše citované verše, a mnoho dalších, by byly přinejmenším bezvýznamné, kdyby smrtí končily veškeré naděje neznalých mas světa. K dokázání tohoto obecně sdíleného názoru je citován jeden verš: „Jestliže strom padne (…), zůstane na místě, kam padl“ (Kazatel 11:3, ČSP). Pokud má tento verš něco společného s budoucností člověka, naznačuje, že stav člověka, v jakém vstupuje do hrobu, se nemění, dokud nebude z něj probuzen. Takové je jednotné učení celého Písma vztahující se k tomuto předmětu, jak také ukážou následující kapitoly. Jelikož Bůh nezamýšlí spasit lidi na základě neznalosti, ale chce, aby všichni lidé „přišli k poznání pravdy“ (1. Timoteovi 2:4, ČSP), a jelikož masy lidstva zemřely v neznalosti a „není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě“ (Kazatel 9:10, BKR), proto Bůh připravil probuzení mrtvých, aby lidé získali znalosti, víru a spásu. Z tohoto důvodu je jeho plán následující: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí“ – církev věku evangelia, nevěsta, tělo Kristovo, nejprve, a potom, během věku tisíciletí, všichni, kteří jej přijmou během tisíce let jeho přítomnosti (nesprávný překlad uvádí příchod). Bude to Pánův pravý čas určený k tomu, aby všichni jej poznali, od nejmenšího do největšího (1. Korintským 15:22, ČSP).


Jak smrt přišla kvůli prvnímu Adamovi, tak život přijde díky Kristovi, druhému Adamovi. Všechno, co lidstvo ztratilo, když bylo v prvním Adamovi, má být navráceno těm, kdo uvěří v druhého Adama. Když budou probuzeni, bohatší o zkušenosti se zlem, které Adam postrádal, a vděčně přijmou spásu jako Boží dar, budou smět věčně žít za původní podmínky poslušnosti. Bude požadována naprostá poslušnost, ale i možnost na ni dosáhnout pod spravedlivou vládou Knížete pokoje. Takto vypadá nabídka spásy pro svět.


Zamysleme se ještě nad jedním veršem, který je obecně přehlížen. Věnují mu pozornost pouze univerzalisté. I když nejsme univerzalisté, osobujeme si právo používat každé svědectví Božího slova, věřit v ně a radovat se z něj. Tento verš zní: „Máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících“ (1. Timoteovi 4:10). Bůh chce spasit všechny lidi, ale dokonale („navždy“) spasí jen ty, kteří přijdou k němu skrze Krista. Boží spása všech lidí bez výjimky není v rozporu s jejich svobodnou vůlí či svobodou volby. Bůh nedá nikomu život proti jeho vůli: „Předložil jsem ti život i smrt (…); vyvol si tedy život, abys byl živ“.


Simeon odlišil tyto dvě spásy, když řekl: „Mé oči viděly tvé spasení (…), světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael [skutečný Izrael].“ Toto sdělení je v souladu s prohlášením apoštola, že skutečnost, že Ježíš Kristus, zprostředkovatel, dal sám sebe jako výkupné za všechny, bude oznámena všem V PRAVÝ ČAS. Právě toto svědectví se dostane ke všem lidem, bez ohledu na jejich víru nebo vůli. Tato dobrá zpráva o Spasiteli bude dána všem lidem (Lukáš 2:10, 11), ale zvláštní spása z hříchu a smrti se týká pouze jeho lidu (Matouš 1:21), tedy těch, kteří v něj věří, neboť čteme, že na nevěřících stále spočívá Boží hněv (Jan 3:36).


Chápeme tedy, že všeobecnou spásu, se kterou se v budoucnu setká každý člověk, tvoří světlo pocházející z pravého světla a příležitost zvolit život. Protože se většina lidského rodu nachází v hrobě, bude nezbytné jejich vyvedení z hrobu, aby jim bylo dáno svědectví o dobré zprávě o Spasiteli. Rozumíme také, že zvláštní spása, kterou se věřící v současnosti těší v naději (Římanům 8:24) a jejíž skutečnost bude ve věku tisíciletí zjevena těm, kteří v onen den uvěří, je plným uvolněním z otroctví hříchu a zkaženosti smrti do slavné svobody Božích dětí. Avšak získání všech těchto požehnání bude záviset na srdečném dodržování zákonů Kristova království – rychlosti, s jakou bude dosahováno dokonalosti, která ukáže na míru lásky ke Králi a k jeho zákonu lásky. Jestliže kdokoli osvícený pravdou, přivedený ke znalosti Boží lásky a obnovený k lidské dokonalosti (skutečně, nebo jen za takového považovaný), se stane „bázlivým“ a stáhne se zpět (Židům 10:38, 39; Zjevení 21:8), pak spolu s nevěřícími bude „vyhlazen z (…) lidu“ (Skutky 3:23). Je to druhá smrt.


Všechny tyto dosud obtížné verše byly tedy vysvětleny slovy „o čem bude vydáno svědectví v pravý čas“. V pravý čas to pravé světlo osvítí každého člověka přicházejícího na svět. V pravý čas bude dobrou zprávou „o veliké radosti, která bude pro všechen lid“. Tyto verše nelze vysvětlit žádným jiným způsobem bez jejich překroucení. Pavel důrazně podporuje tuto argumentaci v Římanům 5:18, 19. Dokazuje, že jak všichni lidé byli odsouzeni k smrti kvůli Adamovu přečinu, tak Kristova spravedlnost a jeho poslušnost až na smrt se stala základem ospravedlnění. Dále dokazuje, že jak všichni ztratili svůj život v prvním Adamovi, tak všichni, bez ohledu na vlastní vinu, mohou získat život, když přijmou druhého Adama.


Petr nám říká, že tuto obnovu předpověděla ústa všech svatých proroků (Skutky 3:19–21). Všichni o ní učili. Ezechiel hovoří o údolí suchých kostí: „Tyto kosti, to je všechen dům izraelský.“ A Bůh říká Izraeli: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až (…) vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“ (Ezechiel 37:11–14.)


Shodují se s tím slova Pavla (Římanům 11:25, 26): „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů [vyvolená skupina, Kristova nevěsta]. Pak bude spasen všechen Izrael,“ tedy přenesen zpět ze stavu zavržení, neboť „Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl“ (verš 2). Tento národ byl zavržen od Boží milosti po dobu, kdy byla volena Kristova nevěsta, ale bude obnoven, až toto dílo bude završeno (verše 28–33). V proroctvích nacházíme celou řadu svědectví o tom, jakým způsobem je Bůh naroubuje zpět, a už více nebudou vykořeněni. „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele (…): Obracím k nim svůj zrak v dobrém, přivedu je zpět do této země. Znovu je vybuduji a už je nezbořím, zasadím je a nevykořením. Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem“ (Jeremjáš 24:5–7; 31:28; 32:40–42; 33:6–16). Tato slova se nemohou vztahovat k jejich návratu z babylonského nebo syrského zajetí apod., protože pak byli opět vykořeněni.


Kromě toho Pán říká: „V oněch dnech už nebudou říkat: Otcové jedli trpké hrozny a synům trnou zuby, ale každý zemře za svou vinu.“ (Jeremjáš 31:29, 30, ČSP.) Teď tomu tak není. V současné době všichni umírají ne za svůj vlastní hřích, ale za hřích Adamův – „V Adamovi všichni umírají“. Adam snědl trpké hrozny hříchu a naši otcové v tom pokračovali, což znamenalo další nemoci a bídu jejich dětí a urychlovalo i trest – smrt. Dnem, v němž „každý [každý člověk, který umírá] zemře [jen] za svou vinu“, bude Tisíciletí, tedy den obnovy.


Mnoho proroctví a zaslíbení týkajících se budoucích požehnání se vztahuje, jak se zdá, pouze k Izraeli. Musíme ale pamatovat, že to byl obrazný národ, a proto jemu učiněná zaslíbení, i když se někdy zvlášť vztahovala k němu, obecně mají také širší uplatnění – vztahují se k celému lidstvu, které tento národ znázorňoval. Zatímco Izrael jako národ byl obrazem celého světa, jeho kněžstvo bylo obrazem vyvoleného „malého stádce“, Kristovy hlavy a jeho těla, „královského kněžstva“. Oběti, očištění a smíření konané ve prospěch Izraele znázorňují „lepší oběti“, plnější očištění a skutečné smíření „za hříchy celého světa“, jehož součástí je Izrael.


Kromě Izraele Bůh zmiňuje i jiné národy a slibuje jejich znovuzřízení. Jako přesvědčivý příklad uvedeme Sodomity. Nepochybně, pokud zjistíme, že Písmo jasně učí o obnově Sodomitů, můžeme být přesvědčeni o pravdivosti tohoto nádherného učení o obnově všech lidí, předpovězené ústy všech svatých proroků. Proč by Sodomité neměli mít stejnou příležitost k získání dokonalosti a věčného života jako Izrael nebo kdokoli z nás? Ano, nebyli spravedliví, ale ani Izrael, ani my, kdo nyní slyšíme evangelium, nejsme spravedliví. „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden“, s výjimkou těch, jimž byla přičtena Kristova spravedlnost, spravedlnost toho, který zemřel za všechny. Slova našeho Pána nám říkají, že ačkoli Bůh seslal na Sodomu déšť ohně z nebe a zničil ji kvůli její zkaženosti, z jeho pohledu Sodomité nebyli tak velkými hříšníky jako židé, kteří měli větší poznání (Genesis 19:24; Lukáš 17:29). K židům v Kafarnau pronesl: „Kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes.“ (Matouš 11:23)


Náš Pán nás tudíž učí, že Sodomité neměli plnou příležitost. Tuto příležitost jim zaručuje, když ve verši 24. říká: „Ale pravím vám: Zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě.“ Povaha Soudného dne a jeho dílo budou ukázány v další části této knihy. Zde jen upozorňujeme na skutečnost, že to bude snesitelný čas pro Kafarnaum, a ještě snesitelnější pro Sodomu, protože nikdo z nich dosud nezískal ani plné poznání, ani požehnání, která mají přijít prostřednictvím „semena“, nicméně Kafarnaum hřešilo proti většímu světlu.


Jestliže Kafarnaum a celý Izrael mají být připomenuty a požehnány pod „Novou smlouvou“, zpečetěnou Ježíšovou krví, proč by spolu se „všemi čeleděmi země“ neměli získat požehnání i Sodomité? Jistě jej získají. Pamatujme, že ačkoli Bůh dovolil, aby „spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny“ mnoho staletí před Ježíšovou dobou, přesto když se mluví o jejich znovuzřízení, naznačuje to jejich probuzení, návrat z hrobu.


Prozkoumejme teď Ezechielovo proroctví 16:48–63. Čtěte jej pozorně. Bůh zde mluví o Izraeli a srovnává jej se sousední Samaří a také se Sodomou, a říká o nich: „A tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné.“ Ani Ježíš ani prorok neposkytují vysvětlení této zdánlivé nedůslednosti v Božím jednání, spočívající v zničení Sodomy a dovolení, aby viníci větší než Sodoma vyvázli bez trestu. To všechno bude objasněno, když v pravý čas budou zjeveny veliké Boží úmysly. Prorok prostě uvádí, že to Bůh „uznal za vhodné“, a Ježíš doplňuje, že soudný den bude pro ně snesitelnější než pro jiné, větší viníky. Avšak za předpokladu, že smrtí končí veškerá zkouška a pak již není žádná příležitost k získání poznání pravdy a podrobení se jí, můžeme položit otázku: Proč Bůh uznal za vhodné odstranit tyto lidi, aniž by jim dal šanci na spásu poznáním jediného jména, jímž mohou být zachráněni? Odpověď zní: protože to nebyl jejich pravý čas. „V pravý čas“ budou probuzeni ze smrti a přivedeni k poznání pravdy a následně získají požehnání spolu se všemi čeleděmi země prostřednictvím zaslíbeného „semena“. Pak budou podrobeni zkoušce věčného života.


Žádná jiná, ale pouze tato interpretace nám dovoluje pochopit způsob jednání milujícího Boha s Amálekovci a ostatními národy, které Bůh nejen povolil, ale dokonce nařídil vyhladit, když řekl: „Nyní jdi, pobij Amálekovce a zasvěťte zkáze všechno, co jim patří. Neměj s nimi soucit, ale usmrť muže i ženy, děti i kojence, býky i ovce, velbloudy i osly.“ (1. Samuelova 15:3, ČSP.) Toto zdánlivé bezohledné odebírání života se zdá neslučitelné s láskou přisuzovanou Bohu a s Ježíšovým učením, které říká: „Milujte své nepřátele“ apod., dokud nepochopíme systematické uspořádání Božího plánu, „správný čas“ na provedení každé jeho části a skutečnost, že každý člen lidské rasy má v něm své místo.


Teď chápeme, že tito Amálekovci, Sodomité a další byli předloženi jako varovný příklad Božího spravedlivého rozhořčení a jeho rozhodnosti v konečném a naprostém zničení zločinců. Varovný příklad, který bude prospěšný nejen pro ostatní, ale také pro ně samotné, když přijde den jejich soudu a zkoušky. Tito lidé mohli stejně dobře zemřít v důsledku onemocnění nebo moru. Nemělo to pro ně větší význam, protože jen poznávali zlo, aby se mohli, když budou podrobeni zkoušce v pravý čas, učit spravedlnosti, rozpoznat a zvolit dobro, a tak získat život.


Zkoumejme však proroctví dál. Po srovnání Izraele se Sodomou a Samaří a po zřetelném prohlášení, že Izrael je největším viníkem (Ezechiel 16:48–54), Hospodin říká: „Přivedu-li zase zajaté jejich, totiž zajaté Sodomy a dcer jejich, též zajaté Samaří a dcer jejich, takéť zajetí zajatých tvých u prostřed nich“ (BKR). Zde uvedeným zajetím nemůže být nic jiného než zajetí smrti, protože zmínění lidé byli v té době mrtví. Ve stavu smrti jsou všichni lidé zajatci. Kristus přichází, aby otevřel dveře hrobu a osvobodil zajatce (Izajáš 61:1; Zachariáš 9:11). Ve verši 55. je to nazváno „navracením k svému dřívějšímu stavu“ – obnovou.


Někteří ochotně přijímají Boží milosrdenství projevené v Kristu odpuštěním jejich vlastních hříchů a slabostí, a to přesto, že mají větší světlo a poznání, ale nejsou schopni si představit stejnou milost uplatněnou ve prospěch ostatních pod Novou smlouvou, ačkoli se zdá, že souhlasí se sdělením apoštola, že Ježíš Kristus z milosti Boží zakusil smrt za všechny. Někteří z nich naznačují, že Hospodin v tomto proroctví mluví k židům ironicky a dává jim najevo, že by byl stejně ochoten obnovit Sodomity jako je, ale ve skutečnosti takový úmysl nemá. Podívejme se však, zda následující verše s tímto názorem souhlasí. Hospodin říká: „Já si však vzpomenu na svou smlouvu s tebou, uzavřenou ve dnech tvého mládí, a ustanovím pro tebe smlouvu věčnou. Pak si vzpomeneš na své cesty a budeš zahanbena, až přijmeš své sestry (…). Já tedy ustanovím svou smlouvu s tebou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenula a styděla ses a už sis kvůli své ostudě nedovolila otevřít ústa, až se s tebou usmířím za všechno, co jsi spáchala, JE VÝROK PANOVNÍKA HOSPODINA.“ Když je zaslíbení tímto způsobem podepsáno velikým Jehovou, všichni, kteří jsou plně přesvědčeni, že Bůh je pravda, se mohou s důvěrou radovat z jistoty tohoto zaslíbení, zvlášť pak ti, kteří si uvědomili, že požehnání Nové smlouvy potvrdil Bůh v Kristu, jehož drahocenná krev pečetí tuto smlouvu.


Apoštol Pavel připojuje k tomu své svědectví, když říká: „Pak bude spasen [uzdraven ze slepoty] všechen Izrael [živí a mrtví], jak je psáno: ‚Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘ (…); zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ (Římanům 11:26–29.)


Není divu, že židé, Sodomité, Samařané a celé lidstvo bude zahanbené a zmatené, když „v pravý čas“ Bůh projeví bohatství své milosti. Ano, mnoho z těch, kteří jsou v současné době Božími dětmi, bude žasnout, a budou ohromeni, kdy uvidí, jak Bůh miloval SVĚT, a jak Boží myšlenky a jeho plány převyšovaly jejich vlastní.


Křesťané obecně věří, že všechna Boží požehnání jsou určena vyvolené církvi. Teď však začínáme vidět, že Boží plán je širší, než jsme předpokládali. Ačkoli Bůh daroval církvi „vzácná a veliká zaslíbení“, zajistil štědrá opatření také světu, který miloval tak, že jej vykoupil. Židé udělali stejnou chybu, když se domnívali, že veškerá Boží zaslíbení byla určena jen jim. Když však přišel „pravý čas“ a přízeň získali pohané, ostatek Izraele, jehož srdce byla natolik ušlechtilá, aby se radovala z tohoto svědectví rozšíření Boží milosti, sdílel tuto vzrůstající milost, zatímco ostatní byli oslepeni předsudky a lidskou tradicí. Ať ti členové církve, kteří v současné době vidí úsvit věku tisíciletí s jeho laskavými výhodami pro celý svět, věnují pozornost tomu, aby nebyli v opozici vůči rozvíjejícímu se světlu a tím na určitou dobu slepí k jeho slávě a požehnáním.


Jak odlišný je nádherný Boží plán, týkající se současného výběru jednotlivců s cílem budoucího žehnání mnohým, od pokřivení těchto pravd, prezentovaných dvěma protikladnými pohledy – kalvinismem a arminianismem. První popírá biblické učení o svobodné milosti a překrucuje nádherné učení o vyvolení. Druhý popírá učení o vyvolení a nedokáže pochopit plnost požehnané Boží svobodné milosti.


Kalvinismus říká: Bůh je všemoudrý. Znal konec na začátku. Protože všechny jeho úmysly budou splněny, nikdy nemohl zamýšlet spásu pro všechny, ale pouze pro omezený počet lidí, církev. Tyto vyvolil a předem určil, aby získali věčnou spásu. Všechny ostatní stejným způsobem vyvolil a určil k věčným mukám, neboť „známé jsou Bohu jeho skutky od pradávna“.


Tento pohled má své dobré rysy. Uznává Boží vševědoucnost. Mohl by být naším ideálem, co se týče velikosti Boha, kdyby nepostrádal dvě základní vlastnosti, které svědčí o velikosti – lásku a spravedlnost. Žádná z těchto vlastností by se neprojevila zrozením 142 miliard bytostí, odsouzených k věčným mukám už před narozením, a navíc by to zesměšnilo slavnostní prohlášení jeho lásky. Jelikož Bůh je láska, a spravedlnost je základem jeho trůnu, jeho povaha nemůže být taková.


Arminianismus říká: Ano, Bůh je láska. Když stvořil člověka, nechtěl jej poškodit – chtěl jeho dobro. Satanovi se však povedlo první pár svést. Tímto způsobem se na světě objevil hřích a jeho prostřednictvím i smrt. Od té doby Bůh dělal vše co jen mohl aby zachránil člověka od jeho nepřítele, dal dokonce svého Syna. A ačkoli v současné době, šest tisíc let poté, proniklo evangelium jen k malé části lidstva, stále doufáme a věříme, že během dalšího šestitisíce let, díky energii a velkodušnosti církve, Bůh vyléčí zlo zavedené Satanem, aby se pak všichni živí mohli přinejmenším dozvědět o jeho lásce, uvěřit a získat spásu.


Ačkoli tento pohled prezentuje Boha jako bytost plnou lásky a laskavých záměrů pro své stvoření, zároveň naznačuje, že Bůh postrádá způsobilost a schopnost předvídat, aby mohl úspěšně provést své laskavé záměry, tedy že mu chybí moudrost a moc. Z tohoto pohledu by se mohlo jevit, že zatímco Bůh byl zaměstnán aranžováním a navrhováním dobra pro své nově stvořené děti, Satan jediným mistrovským kouskem zmařil všechny Boží plány, a to do té míry, že Bůh musí namáhat všechny své síly a promarnit dvanáct tisíc let, aby obnovil spravedlnost aspoň v takové míře, aby ostatek naší rasy, který bude žít, měl příležitost k tomu, aby mohl zvolit dobro tak snadno jako zlo. Avšak 142 miliard z období posledních šesti tisíc let, a také mnoho dalších, jsou podle tohoto pohledu ztraceni na věčnost, navzdory Boží lásce k nim, protože Satan zasáhl do jeho plánů. Satanovi se tedy daří posílat do věčných muk tisíce tam, kde Bůh spasí k slávě jen jednoho.


Tento pohled nutí k mínění, že Satanova moudrost a moc je větší než Boží, a zároveň snižuje hodnocení těchto vlastností u Boha, o nichž však žalmista naopak prohlašuje: „Vždyť on řekl a stalo se. On přikázal a uskutečnilo se.“ Ale kdepak! Bůh nebyl překvapen Satanovým jednáním. Satan také v žádné míře nezmařil Boží plány. Bůh je a vždy byl naprostým pánem situace a na konci bude jasné, že všechno působilo spolu k úspěchu jeho záměrů.


Učení o vyvolení a svobodné milosti, jak jsou prezentovány kalvinismem a arminianismem, nikdy nemůžeme uvést do souladu mezi sebou, s rozumem a s Biblí. Tyto dvě nádherné biblické doktríny jsou však v dokonalém souladu a kráse, když se na ně díváme z hlediska plánu věků.


Když tedy chápeme, že tak mnoho velikých a skvělých rysů Božího plánu, týkajících se spásy lidí z hříchu a smrti, patří budoucnosti a že druhý příchod našeho Pána Ježíše je zamýšlený první krok k provedení dlouho zaslíbených a očekávaných požehnání, neměli bychom toužit po jeho druhém příchodu více než méně informovaní židé, kteří vyhlíželi a velmi si přáli jeho první příchod? Kdo by neměl radost z tohoto času, když ví, že čas zla, bezpráví a smrti má být završen nadvládou moci, kterou bude v té době vykonávat Pán, a že spravedlnost, pravda a pokoj mají být všeobecné? Kdo z těch, kteří nyní trpí s Kristem, inspirovaní drahocenným zaslíbením „trpíme liť, budeme také spolu s ním kralovati“, nezvedne svou hlavu a nebude mít radost z každého důkazu, který svědčí o tom, že se Mistr blíží, když ví, že se tím blíží i naše osvobození a oslavení s ním? Nepochybně všichni, kteří sympatizují s jeho posláním požehnání a s jeho duchem lásky, uvítají každé svědectví jeho příchodu jako důkaz blížící se „veliké radosti, která bude pro všechen lid“.




Copyright © 2008 - 2015 Laické domácí misijní hnutí

NAVRCHOLU.cz